Otci

Můj Otče, Tobě píši dnes,však veršík sotva stačí,věř, ta píseň je nejhezčí,když hlava k Tvé se tlačí.

To nevypoví žádný rýma žádná sladká sloka,co čítával jsi, tatíčku,mnohokrát z mého oka.

Ba marně bych tu sladkých slovdo řádek kusých spřádal —Ty víš — vždyť ruku každou nocjsi na mé srdce vkládal!

Tatíčku můj, ta tvoje rukaje tvrda, plna mozolů,že když ji k srdci svému tisknu,je do pláče mi, do bolu.

Ta ruka pro mne v práci stvrdlajako ty tmavé oblázky;na bílém čele od starostímístečka nemáš bez vrásky.

A hlava tvá se samou péčíjiž třese jako v závrati —tatíčku můj, ach, tatíčku můj,jak dítě tvé ti oplatí?

Já tisknu k čelu Tvoji dlaňa chladím svoji horkou skráň.

Já líbám ten Tvůj drahý reta je mi sladký, milý svět.

Já líbám Tvoje, Otče, líca v srdci mám roj pěnkavic.

Byl život Tvůj tak neblahý,den ze dne práce nával,se slavíky jsi chodil spáta se skřivany vstával.

Jen v potu, Otče, krvavémTvé témě zvolna zšedlo,to všecko by se dětem Tvýmlip, než-li Tobě vedlo.

Můj Bože, zlatý tatíčku,čím děti Tvé Ti splatí,vždyť nemohou než Tvoji dlaňmozolnou zulíbati!

Juž Ti, můj tatíčku,hlavička zvadá,do vlasů bílý sníhzima Ti skládá.

Tváře jsou vrásčité,vlhko je v oku,ňadra se pomaluschylují k boku.

Až jednou na věkyulehneš sobě,což chtěl bych, hlavo má,s Tebou spáť v hrobě!