U brány nebeské

Stařičký tatíček, chudáček chorý,ku prahu rajskému zvolna se plíží:„Ach, svatý klíčníku, stáří mne tíží,pusť mě též k poklidu v ty Boží bory.

Viz hlavu šedivou, nohy mám z mědi —to tělo zvetšelé sotva se plouží,hlava má sbalena do kvítků šedi,po luzích nebeských touží, ach touží!Že jsem žil poctivě, uvidíš v krátku,pohlédni dolů jen, v mou rodnou chatku…“

A Petr úbělem mráčků se dívádo chýže chudičké pod horským svahem:tam žena i dcerka i děťátka sniváoči si vypláčí po otci drahém.

Babička šepotá: „Padesát jesnížili jsme upřímně, jako dvě pěny,jako dva slavíci v zeleni lesní —bez něho mrtvy jsou ty naše stěny!“

Dcerunka matičku šedivou hladí:„Pán Bůh mu odplatí v království slunném,ví, jak jsme tatíčka vždy měli rádi,místa mu popřeje před zářným trůnem…“

Vnoučátko na zemi žvatlá si v pláči:„Ach, kdo dá toníta mne z majcipánu,já bych sej s dedoustem do nebe jadsi“ —Již Petr dokořán otevřel bránu!