Vodník

U rybníčka hošík žvavýs rybkami se, brouky baví,trhá očka pomněnečekpro sestřičku na věneček,pro matičku boží vláskyna důkaz své dětské lásky,pro tatíčka slzek kytku,že je vždy tak hodným k dítku.

Aj, tu klučík z vod se noří,vlásky má jak jarní sítí,děcké líce slunkem hoří,rubínkem se očko svítí;usedá si do rákosí,purpurovou čapku ždíme,na břeh volá: „Hošku bosý,zda se spolu spřátelíme?Buďme spolu kamarády,kytičku si nechej tady,pojď se mnou v náš domek zlatý,tam je krásně — nevíš ani!

Zahrádka je přede vraty,v domě měkké lůžko k spaní —a co jídla v zlaté misce,všecko na prst cukrované;takového něco, pane,nemáš nikdy v chudé vísce.Zda se spolu spřátelíme?“A zas čapku rukou ždíme.

„„Nesmím, nesmím, milý hošku,přišel jsem jen na pomněnky,na vlásky a rudé slzky;pak si zajdu pro macoškua zas budu u maměnky —ta mi dražší, než tvé mlsky.““

Dále vábí vodník v sítí:„U nás je ti krásné kvítí —samé stříbro, samé zlato,pojď jenom a pohleď na to!Pane, to by byla kytka,samý zlatý lupen, nitka!“

Tiše stojí rusé dítě,tiše stojí v přemítání…„Pojď, matička pochválí tě,až uvidí květy zlaté,plné vábných, sladkých vůní,pozná, jak jsi myslil na ni!“

Běží déčko k vodní pláni,vodníkovi v hladké sítě.

Vzdunělo to děsnou tůní —hladina se vlní v kola…tebe se víc, drahé dítě,matinka tvá nedovolá!

Ráno našli v chladné vodězrovna na dně dítě ledné,s kusem trávy v každé ruce -smutný důkaz lásky bezdné!