Vyhnanci

Kraj šírý zimou v ledy stuh’,na dubech suchý list se chvěl —vyhnanci táhli v cizí luh,roj trudů kolem bledých čel.

Je pouť to bídná, mrazný dechdo očí z lesů divě táh’ —ten tam je navždy rodný práh,je mrazno venku, mrazno v snech.

Kol sníh a sníh — jen čerstvý vřesna kraji lesa právě kvet’;před davem bludných vážný knězvětvičku vřesu tiskl v ret…

Za ňadra květy vřesu klad’,a vlhké oko zřelo zpět —juž v mlze mizí drahý svět…„Buď zdráva, vlasti, nastokrát!“

„Buď zdráva, zdráva, dětí družod matky rodné prchá — kam?Ku cizím krbům na podružco z matky bude — bůh ví sám!Však nezmořen je český duch,nezmoří ducha zloby val!“A v mlhách mizel český luh,vyhnanci mlhou táhli dál…

Ba pravdu šeptal Amos kněz,duch jeho v mrazu žití květjak ve sněhu ten čerstvý vřes,a anděl boží věnec pletpro vyhnancovu mužnou skráň.Duch jeho z lidstva jasných hvězdtou nejzářnější hvězdou jesta svítí v celou zemskou pláň.