Čtenářům!

Zas podzim ťuká do oken,a zimní noc tak dlouhásvůj závoj tmavý plouháa ducha noří v tichý sen;zas vábně v kamnech oheň praská,a jizbou pluje tepla dech —ó, škoda, že ta stará zkazkajiž vadne kmetům na retech,ó, škoda, že ty staré táčkyse od nás tratí víc a víc,že písmáci a povídačkyse hrudí plnou pěnkavic,se skrání jako padlý sníhse zvolna kloní v temné hroby,ó, škoda věčná čarné doby,těch nocí dlouhých, kouzelných!Však, děti české, vzhůru hlavy,byť noci dlouhé kryly lán,s písmáky zkazek zástup smavýdo hrobu není zakopán!Vždyť nechaly ty vroucí dušesvým dětem jaré dědice,jich zkazek druže nová klušedo prosté vaší světnice,v jich ňadrech písní plných vnadya dějů roj se bujný zlíh’,ty kynou vám jak kvítek mladýpln vůně pravé z listů knih!Ó, kniho česká! velký, svatýodkaze sesivělých čel,ty zaleť v jizbu bílé chaty,tam úsměvy a písně stel,pod každým čelem, v každém lícirozdychej ohně jasnou růž,ať omladne ta dobrá, snícívšech Čechů věrných statná druž.

Otevřte kronik šedých deskya v řádky nořte jasný zor,tam stojí to, jak národ českýkdys výskal také v lůně hor;ó, vypoví vám svaté řádky,jak pevně stával český lid,jak pro blaho své vlasti — matky —se znali bít a znali mřít.

Ty poví vám, jak v trudné době,kdy celý svět se na ně zdvih’,věřili sobe, jenom soběa listům velkých svatých knih!Ty poví vám, jak celou hrudímívali rádi český zvuk,jen tomu patřil srdcí tluk,když umírali bídni, chudi.Ty poví vám, že knihy starétěm duším věrným byly vším,že silou byly chase jaréa líkem hlavám šedivým.Kdy nad knihu se hlava kladla,ustála srdce od bolů,z ní nová rosa v ňadra padla —a necítili mozolů!A vypoví vám česká kniha,jak národ, bedny sirota,se knihou opět jaře zdvihák novému boji života!

Když oheň v kamnech vábně praská,ó, přitulte se k listům knih!Kéž neuhasne stará láskaku knihám, družkám v dobách zlých!