Žižkův žal

Zlatil Praze steré štíhlé vížkyskvělou září oheň západu,když se oko bratra Jana Žižkyzahledělo smutně od hradu.

Chmurně klonil Trocnovský Jan hlavu,kterou povál šedin první sníh,hledě dlouho dolů na Vltavu,jež se rděla v proudech pěnivých.

Duše mužná, zapředena v dumy,neslyšela krále svého krok…„Jaké hoře srdce tvoje tlumí,že tak chmurně v šumný zíráš tok?“

Václavovým mírným, vlídným slovemŽižka vzbuzen skráň zas klonil níž -Že tu tiše teskním nad domovem,ty mi, pane jasný, odpustíš!

Těžké dumy, pane můj, teď tepouprudkou silou v lebce do čelapři pohledu na tu Prahu lepou,jež se nebes ohněm zarděla.

Vidím v duchu betlémského Jana,plameny jak již ho ovály - -jistě létla duše mukou zdranái v té chvíli sem k nám do dáli.

A zde doma po něm nyní sténáv pravdě vroucně jen ten prostý brach,jehož věrná ruka zmozolenálopotí se v dolech, po horách.

V šedé hrady, v města zlatých báníúsilně se škodný dere pýr,zavátý k nám od cizinských strání,hyne národ - starý bohatýr!

Mlčí král a Janu tiskne rukuhledě tiše dolů do noci…„Cítím také duše tvojí muku,ale pomoz, lze-li pomoci!“

Odešel - a zůstal na nádvoříse svým srdcem jednooký Jan -zíral vzhůru, jak tam vábně hořízlatá světla u nebeských bran.

Tam v té výši viděl mistra Jana,k němu volal v modrou oblohu:„Pro tebe, má hlavo milovaná,zemi naší, dá Bůh, pomohu!“

(V záři minulosti 1894.)