Dávno, dávno tomu…

Dávno, dávno tomu,co jste do Jičína,otče drahý, z domuvyprovázel syna.

Za jiskrné zimy,za květného jarakývala nám z dálichmurná brána stará.

Málo bylo řečí,ale duše oběpo té cestě vroucněvinuly se k sobě.

Už k té černé bránězbýval kus jen krátký,když jste tiše řekl:„Musím, hochu, zpátky!“

Za vámi jsem hleděl,prsa plná bolů,že zas nebudemeřadu neděl spolu.

Na vás jenom lpělysuché, horké oči,až jste se jim ztratil,kde se cesta točí…

Táhly šedé roky,patronové chladní,a my k sobě přišlisotva někdy na dni.

Zabušilo v boku,zahořelo v řase,že se, třeba krátce,máme spolu zase.

Přiklonil jsem na vásskráně svoje vroucí,abych opět slyšelvaše srdce tlouci.

Všecky struny dušerozchvěly se ve mně,že nad toto srdcenemá pro mne země.

Až pak jednou přišlidnové hrozných bolů,a my tiše jeliznámou cestou spolu.

S prokvetlou já skrání,s hořem v srdci věrnéma vy v rakvi spícína tom voze černém.

V mládí vy mne, nyníjá vás doprovázela do prachu cestyslzičky jsem sázel…

I teď časem chvátámod té černé brány -kolem kraj náš milýjako malovaný.

Stávám zas, kde cestaza vršek se točí,kde mi navždy zmizeltatíček můj s očí.

Srdce v prsou buchá,v běh mne nutí ručí -že ho ještě chytnu,sevru do náručí…

(Dětem bez domova 1905.)