Dětem

Mé milé děti, chaso skotačivá,jež moudře sedíš v školské lavici,vím, že ti skřivan stále v srdci zpívá,ač vážnost velká dlí ti na líci;vím, že bys radši proběhla se v borua poslouchala ptačí pláč i smích,než hrbila se nad stránkami knih,v nichž popisy jsou divných božích tvorů!

Ó vím to, děti, že než násobilkaje milejší vám z dávna pěkná zvěst,že nežli k cifrám raděj hledí čílkatam k modré výši na tisíce hvězd;když do mapy se oko vaše ztápí,vždy zdá se mi, že milý praví hled:Ach, byl by to přec čarokrásný lettak na křídla se posaditi čapí.

Vím, že zná leckdy vaše hlava mladáo ptáčku mladém, štěbotavém víc,než ten pán v brejlích, jenž své moudro skládádo bílých listů slavných učebnic;že nevábí vás zajíc na papíře,že srdce v prsou jinak zabuší,když vzpomenete, tenkrát za ušijak chňapli jste ho ve vystlané díře.

Ó často dětskou roztomilou dušichtěl proniknouti mnohý poeta,však srdce mužné zdaleka jen tuší,co ve hlavičkách malých rozkvétá;mní moudrý duch, že vnikl v duši děcku -v tom diblík rusý dá se do smíchu,a mudrc krám svůj skládá potichu -ten úsměv strhal přízi jeho všecku!

(Světozor 1885.)