Moravě

Čarovná země, lesů tmavou třísníjak věncem luzným ladně zdobená,nevěsto tichá, strastmi zlomená,ó přijmy lásku skrytou v chudé písni.Bouř zlá ti vála po zeleném luhu,jen chladný žal ti padal do klína,kde Svratka šumná temnou vleče stuhu,dál k vlnám Bečvy, k stráním Hostýna,na Hané květné, zlatodárné roli,až tam, kde Tater teskný vane šum,kde duše dobré, jak to tuze bolí,již ani nežalují nebesům;kde v dlaň tvář klesá zbědovaná, siná,a lehký vánek vzdechy unáší,že si náš Pánbůh dlouho nevzpomínána duše snící v chudé salaši.

A světem širým kdože porozumí,jak nekonečně velký je ten bol,o němžto ve dne dumy skládá dol,o němžto v noci bory tmavé šumí?Jen my, jen my ti rozumíme zcela,ty druže věrná, srdce ze zlata,nevěsto naše, které drze s čelastrhána slávy rudá poupata -těm písním, které chyši tvojí zbyly,jak hvězdy zářné do hluboké tmy,těm dárkům dobré podkarpatské víly,jež duši tvoji těší, živí, sílí,byť nerozuměl nikdo - rozumíme my!

Sem přikloň, drahá, ochořelou hlavu,na starou naši věrnou tobě hruď,pak mužně půjdem v nepřemožném davu,jen upřímnou nám vždycky družkou buď!Ne jedné lípy vykvetli jsme sněti,a trpěli jsme tolik dlouhých let,nuž jednou matkou odkojené děti,sem khlavě hlavu, s písní jarou v před!

(Osvěta 1882.)