Náš hřbitov

(A. E. Mužíkovi)

Tak často v podvečerním šerunež duch se v práci ponořía ruka maně sáhne k péru,zřím koutek v našem podhoří:to hřbitov u nás, tichý, malý,jež vroubí stěny kostela…kol něho zeď je omšeláa žírná pole v dál a dáli.

Jsou mezi rovy staré slívy,i třešně, hruše, jabloně;když jaro zde své koná divy,tam za zdí v širém záhoně,sem křepelička vždycky volátak zhluboka a dojemně,že zní to snad až do země,by slyšeli i mrtví zdola.

Dav rovů kryje hustá tráva,v ní mochna, květů ze zlata,a macoška, ta velká, tmaváje s pampeliškou rozváta;řad křížů bílých ční tu tiše -náš truhlář je sem hotoví,v běl černí, kdo spí pod rovy,tak divným pravopisem píše.

Jdou lidé do kostela tudy,ten onen klekne na chvíli,kříž palcem dělá v suché hrudya pomodlí se, zakvílí;však zakrátko zas ticho vládnev tom tichém sadě nad rovy,jen zpěv sem zvučí chrámovýa varhanové zvuky ladné.

Zde v zemi též je obec celá,vždyť pod suchými hrudamiv těch pahrbečcích u kostelasní, kdož tu žili před námi;ten přišel později, ten dříve,však nevyhnul se jedinýz té staré naší dědinysvé jizbě hrobní konejšivé.

Tu klidně dřímou vejminkáři,zlý vejměnek jich netlačí,a nespatří těch mračných tváří,jež bývaly jim ku pláči,když právě mělo býti dáno,co do knih dali upsati -zde pětpenězka v souvratijim do snů zvoní každé ráno.

Spí chalupník tu se statkářem,již pokoj dá jim sporná mez,jež sváděla je před notářem;zde zavání jim jeden beza proniká tu suché hroudy,jež stejně leží nad nimi;teď vědí: Ten kout stačí mi,a ďas má vzíti všecky soudy.

Spí zpěvák Čermák u zdi hnedle,již na Mrkvičku nežárlí,jak tenkráte, když hlavy zšedlév ten kancionál sestárlýse klonívaly v našem chóře,a Čermák zpíval krásněji…Ty též zde, blázne Matěji,jsi utišil své dlouhé hoře.

Roj dětí z vísky v jedné řaděspí nehluboko ve hlíně,jsou zde tak pěkně pohromadě,jak bývávaly v dědině,když kácaly se na kaluži,neb trhávaly luční květ,když celý jejich býval svět,ves, palouk, hájek na popluží.

Ach, jak se jim všem dřímá krásně,když slíva, jabloň šedivájim nad hrob věší květné řásněa sedmihlásek zazpívá,jak na zahrádce zpíval u nich,když po vsi ztichl vozů ruch,a čisťounký se koupal vzduchv těch přelahodných jarních vůních.

Tak hřbitov často vídám zdáli,když světlo denní zhasíná -i váš hrob vidím zapadalý,má matko drahá, jediná;když v duchu tváři uplakanoutam kloním k vaší mohyle,vždy šepty známé, rozmilémi z hlubin temných jasně vanou.

A jedno přání v tichém bolumi toužně v srdce napadá:Kéž opět jednou sníme spolu,jak snívali jsme za mlada,když zamlklým jsem hochem býval,a v podvečerní hodiněmou skráň jste měla na klíněa já se k vaší hlavě díval!

(Osvěta 1889.)