Naše matky

Vy matky české, po dědinách skryté,jak vlaštovičky jaré švitoříte;tvář kulatá, byť rozvlněná vráskou,vždy rumění se nejteplejší láskou;kdo v oči hledne pod vašimi víčky,jak pohleděl by v noci na hvězdičky.

Když o andělu české dítě sláchá,že v noci kloní k dětem hlavičku,že zlaté sny jim do hlavičky dýcháa zulíbá je měkce na líčku:jak v mysli dětské anděl ten se zjeví,má maminčinu hlavu překrásnou!Ti snové lepí k stáru nezhasnoua chorým srdcím vždycky pouleví.

Když vykreslí ji zádumčivá duše,jak čekávala tenkrát u dveří,skráň zahalenu majíc do loktušea pod ní věnec lesklých kadeří,jak dítě měkkým přivýtala slovema zulíbala svého okáče -v té upomínce k stáru o samotěsi trudná mysl dětsky zapláče.

Když vzpomíná, jak pro své děti pouzeden za dnem znala pernou lopotu,a když pak přišel večer v sobotu,jak děti tiskla dlouze tak, ach, dlouze…Jak v noci pozdní, časně na úsvitěsvé dlaně tvrdé, plnémozolůvýš k nebi zdvihla, aby její dítěv tom světě širém žilo bez bolů,by Bůh je chránil, až se hlava jejítam na hřbitůvku navždy uloží,by nespávalo nikdy na hložía nebloudilo světem v beznaději:v té chvíli člověk zaletěl by v dáli,až tam, kde leží nízká mohyla,a tebe zas by, hlavo rozmilá,chtěl vyhrabati jak to siré roběa na tvých prsou požalovat sobě!

Nám česká matka čela mladá ková!Že přestáli jsme bouři staletou,i její tklivá dokázala slova -ta v činy velké teprv rozkvetou,vždyť je v nich láska, která pouze spasí,jíž ve světě je bědně maličko,jež mocnější je hesel hlučné krásy!Ó, prostinká ty česká matičko,co léků divných člověčenstvu hlásájiž věky v knihách rádců moudrých tlum -a tvoje dobrá hlava šedovlasáby radu pravou dala národům!

(Osvěta 1886.)