Sám

Již nápadně mu vlasy řídnoua brada tuze prokvetá,má chvíli svou jen večer klidnou,když obloha je poseta -jak zvonec modrý rosy záříhvězd krůpějemi ze zlata;den celý sedá v kancelářia lejstra píše dlouhatá.

Vždy před polednem v papír hleděse těší na dvě hodiny,kdy v hospůdce své při oběděsi přečte svoje noviny;pak jde to zase jako parou,než ručička je na šesti,kdy rozběhne se cestou starouv byt na laciném předměstí.

Než stáhne úbor z kancelářea na věšáku rozvěsí,již babka dveřmi ptá se jaře:„Co milostpán dnes přeje si?“„Co přeju si - nu, trochu pivaa něco zdola k večeři!“„Tak dobře, dobře,“ babka kýváa žejbruje se ze dveří.

Neb sám tři vejce na kahaněsi na hniličku připraví,a hale potom sivé skráněv dým tabákový bělavý,hled vlahý skloní do románu,jež rozmile ho uhýčká -než na desátou dojde stranu,sen usedá mu na víčka.

Zas jindy lupenkou se bavía divných titěr vyrobí,z nich ptáci, květy, dravčí hlavya jiných pitvor podobyse v ornamenty divné pojí,jež krásněji vždy jinačí -má tretek plno po pokoji,že stěny brzo nestačí.

Tak jde to stejně dny a týdny…jen někdy, když tak zadýmá,zří obraz v kouři malý, vlídný:dům s okny dvěma známýma,v tom jednom hlava ženská sivásnad někoho si vyhlíží,že upjatě se v dálku dívá,zda po návsi se neblíží…

Ret kouřiti pak zapomíná,i hled mu ztemní malinko,a z prsou jako z hrobu klínapovzdech zašepotá: „Maminko - -“Však s kouřem mizí obraz malý,jak jiskra v prázdnu zhynulá,jak výkřik smutný v temnu dáli,jak pozdrav z dávnominula…

(Světozor 1890.)