Slovenská ballada

Dobrák Pecko, věru, od kolískyodpočinul sobě pořídku,ačtě chodě v horách na hlídku,Pánbožku byl nad ty v dolu blízký,ač tam denně píseň skřivánkovapravila mu „Svět je jinačí!“horal Pecko lopotil se znova,říkaje: „To chudým dostačí!“

Až když čas mu notně shrbil záda,a když poznal kterak prokvétápovídal se: „Půjdu do světa,hlava k stáru znala by ho ráda!“A tak šel a bloudiv kolik neděl,v kostelík si zašel dobráček:v lavičkách tam zástup lidu seděla moc pěkně mluvil panáček:

„Radosti je na tom světě řídko,kohože z vás smutek nezebe?Ale každé pravé boží dítkovždy se přitom těší na nebe.Jde tam cesta hložím, přes oblázky,cesta srázná, bolná, daleká,ale Slovák vše to přejde z lásky,palčivých se hrotů neleká.“

Když byl Pecko na vzduchu zas božím,povídal si: „K nebi půjdu rád,vlasy kvetou, hřbet již není mlád,snad že přejdu štěrkem tím a hložím;znám ty cesty plné ostrých hrotů,ach, kdo dlouho chodil Slovačí,neleká se trochu toho potu,křemelí a ostnů bodláčí!“

Potom šel vždy strání nejstrmější;hroty svými kamení a hlohtěžce ryly do krvavých noh.Pospav chvíli v lesní zvěře skrejši,snědl trochu osladiče, malina již bystře vykračoval zas;slézal boky ostrých, strmých skalin,před sebou vždy nebe vida jas.

Myslil v duchu: „Ó, tam jinak bude,na nebi jsou všickni bohati,Pánbůh mi tam všecko oplatí,ví, jak naše Slovensko je chudé!“Noha chabá sotva se již táhla,krvavila květy. mech i vřes -až pak mdloba Pecka jala náhlá,jako ve snách v písek zmořen kles.

Našli jej tam ležícího v mdloběmnichové dva siví za šera,odnesli ho do zdí klášteraa tam v cele Pecko přišel k sobě.Prohlédaje, řadu viděl kněží,z dáli slyšel dumné hudby hlas,potom zpěv tak dojemný a svěží -Pecko honem oči zavřel zas.

„Již jsem v nevi,“ myslol, „dozajista,vždyť jsem viděl nebešťanů dav,boží svaté sněhobílých hlav,a tam uvnitř jaká hudba čistá -andělé to k boží pějí slávě!“Opět hlavu zdvihl z podušek -vrchovatou misku mnich mu právěv lůžko dával sladkých halušek.

„Pojez, brachu, po své pouti dlouhé!“vlídně děl a vyšel ze dveří.Pecko sedá, zírá, nevěří -snad to přece mámení jest pouhé?„Ne - jsem v nebi!“ povídal zas v pláči,„halušek tu pro mne hromádkajinačí než u nás na Slovači -jaká jde z nich vůně přesladká!

Ó ty nejsou ze slovenské chýše!“Sedaje k nim, maně vzhledl výš -zachvěl se: tam na zdi visel kříž,s něho velký Kristus hleděl tiše.Nechal jídla, křižoval se zrychla,postavil se těžce na lůžkua hruď dobrá před tím křížem vzdychla:„Co to vidím, Kriste Ježušku!

Nemyslil jsem, Pane můj, že v nebitrn ti také ryje po čele,tělo že máš krví zardělé,ruce bílé probodené hřeby!Já mám jíst a ty zde zmíráš hlady,hlava tvoje padá slabostí -ó ty hřeby prst můj vyprostí,nebudou tvé ruce beze vlády!“

Prvý hřebík na podlahu letí -aj, teď Kristus zdvihá hlavu svou,a tou rukou volnou, zbodenouPecka volně vine do objetí…Po chvíli mnich udiven zři Pecka,v náruč svou jak přijal ho sám Bůh -kolem rtů měl dobrák úsměv děcka,duše vlétla v pravý rajský luh.

(Osvěta 1888.)