Ze vzpomínek

I.

Přišel jsem opět v sednici naši,v sednici naši, v rodný dům,prach se v ní dosud duhový vznášído oken drobných ke kamnům.

Jediné to je, co tady zbýváz jizby, jak je v mé paměti -strop je tak nízký, podlaha křivá,a ta pec - hnízdo pro děti.

A potom okna! K smíchu jsou, věru!Těmi že jednou dětský zorcelý svět boží vídával v šeruse všemi městy, věnci hor?

V sednici té že rozkvétal jednouštěstí tak velký, slunný květ,že mi ho dosud, ač vlasy šednou,nepodal jinde celý svět?

Duše teď ani věřiti nechce,štěstí že, které život dal,v takový koutek vejde se lehce - -kdož by tu, kdož by neplakal!

II.

U své lampy sedě, duchem bloudím v dáli,tam kde střechu kloní rodný dům náš malý.

Pod nebeskou bání, na níž hvězdy planou,milý domek chýlí střechu ustaranou.

Stará jabloň dutá branko k němu stíní,na záspi je temno, mrtvo v jizbě, v síni.

Jenom stín mé matky, mrtvé šestým rokem,bloudí naším domkem neslyšeným krokem.

Zůstala tam sama u zdi na hřbitově,ale stará láska nedá spáti v rově.

Bloudí, pátrá marně v temnu známé střechya jenom ty trámy slyší její vzdechy.

Jen ty bílé stěny, šindel, vetchá vrátkavědí, proč tam pláče naše stará matka.

Ševelí to kolem, povaly se chvějí -jen ty tomu žalu trochu rozumějí.

III.

Stát za svůj národ v těžkém bojii můj sen býval a mlada -bloud, netušil jsem, v denním znojico snů těch u nás uvadá.

Co při lopotě za kus chlebase horké krve vyřine,že mnoho, mnoho je jí třeba,by téci mohla pro jiné.

Že budu rád, když v těžko dobyvždy tolik krve zbude mi,co dětským líčkám stačilo by,by kvésti mohla růžemi.

(Osvěta 1893.)