Hloupý Honza

Nad úvozem hradní stěna,bláta zde až po kolena.Honza žene k místům těm.Ve zdi arkýř, hlásný v něm.

Honza již se přibližujehlásný troubu nasazuje.Honza nedbá na bláto,pod nohou ať cáká to.

„Honzo, kleč, bůh mluví s Tebou!“Honza zděšen trhne seboua pak hrůzou rozechvěnáv kaši sklání kolena.

„Honzo, lež, bůh k Tobě volá!“Honzovi jde hlava v kola;však že bůh to ukládá,v břečku lehá na záda.

„Honzo, obrať se, bůh velí!“Honza žasne, trne celý,bruče však se otuží,obrátí se v kaluži.

Honza v bahno hloub se reje,hlásný se mu s hůry směje:„Hloupý Honzo, ha, ha, ha!jdi teď strašit na draha.“

Honza blátem obalenývzhůru hledí vyjevený.Přišel táta, Honzu zdvih’.„Nermuť se,“ děl, „pro ten smích.

Honzů takých dost v tom kraji,kteří za hlas boží mají —byť jím v bahno vedeni —přece trouby velení.“