Krajánek

Bouř v roklinách skal. Zde nocí zloumlýn hledá krajánek nohou mdlou.„Hle, světélko, světlo!“ Napjal sluch:„To klepoty mlýna, to lopatek ruch.“

„Jdu, pane otče, na dílo k vám.“„„Jsi vítán. Viz mleče, všem semeleš sám.Ni jednoho nepomiň, zlato zisk Tvůj,miň jednoho, prohrál jsi život svůj.““

„Aj, pane otče, podivná řeč!Či myslíte, tak mne lapiti v leč?Buď smrt neb zlato? — Vlk to vem!Hej, páni mleči, pojďte jen sem!“

To podivní mleči! Zde žebrák, tam pán;však divnější mletí! Znak do koše dán,a meče i pera a srdce i čest:co namlel, ne mouka, to zlato jest.

A mleči kol mlčí, oči jim žhou.Mlýn čertův to, krajánku, hromy to řvou.Hle, z kamenů srší jiskry vždy víc,a fičí a syčí to vichřici vstříc.

Tu baba, babice dere se v předa za sebou vleče děvče co květ.Již plačící rozpouští dělený vlas,jí strhuje věneček zelený v ráz.

‚‚‚Ach, ustaňte! šestnáct mi teprvé jar,zda můžete zřít mého květu zmar?Já kvetla jsem hochu, jenž měl by mne rád,teď pro zisk a pro zlato vínek mám dát?‘‘‘ —

„Však nedáš! já krajánek chráním Ti jej.Sem děvče! Ďas mlynář své zlato si měj!Též já jím pohrdám — více Tvá česta lásku-li dáš mi, kdo bohatší jest?“ —

„„Jen zvolna, zvolna, chasníku můj!V koš s vínkem! sic propad’ život mi Tvůj!““ —„Já domlel!“ — „„Nuž zahyň!““ — ‚‚‚Mne zanech a žij!‘‘‘ —„Hroz, ďáble, pros, dívko, já neskloním šíj!“

Blesk. — Zmizeli mleči, zmizel mlýn. —Kol ticho. Zří měsíc v hor pustý klín.a s děvčetem zoufalým jeho zářtam krajánka líbá v mrtvou tvář.