Švanda

Švanda tiskne dudy k boku,k ústům zase sklenici,až dech v prsou a zrak v okutratí se mu s dennicí.»Nocí tré i dnů jsem hrál,teď již čtvrtý konec vzal;ani muk už, chaso mladá!Dohrál jsem a dodudal.«

U cesty bouř klátí stromkem,po ni Švandou vratká zas.»Aj, aj! mně-li za tím domkem,či jej za mnou nesl ďas? —Oknem jasné světlo plá,v jizbě chasa veselá;což se asi podivíte,když vám Švanda zadudá.« —

»Švanda, Švanda tu i dudy! —pojď ty, Švando, mezi nás!«»Půjdu, třeba u všech všudy,neznal dům a neznal vás!«

»O to ty se nestarej,radši pij a jez a hrej;zlatem my ti zaplatíme,Švandičko, jen zadudej!

Dbej však, nechť si prší zlato,až by klobouk přetekl,aby nikdy, nikdy za tozaplať Pán Bůh neřekl!«»Aj což o ta slova dbám,jen když chmel a zlato mám;já vám za to vaše zlatojako Švanda zadudám.«

Cupy, dupy, cvaky, cvoky,na podlahu, na půdu;Jaktěživ jsem také skokyneviděl a nebudu.Holka lítá do stropu,za ní hoch zas v pochopu,to se točí, to se bočíve chvatu a výhopu.

A to zlato! Nevím ani,kam ty žluté ptáčky dám.Zaplať vám to, drazí páni,zaplať vám to Pán Bůh sám!« —Nedomluvil, nedořek' —ti tam — zlato, světlo, skřek.Hrom a blesk, pak noc a ticho —Švanda v mdlob se náruč smek'.

Ranní pára z řeky stoupá,blízko již je do zoře,s čakanu se tělo houpá,Švanda sedí na hoře.»Kde jsi se tu, Švando, vzal?Kam jsi, Švando, zlato dal?rád buď, Švando, na čakanuže's jen nocleh vydudal.«

(V Květech r. 1872.)