Na skále

„O zda se, vlasti drahá, opět vrátítvé minulosti zašlý, dávný třpyt?Již dlouho tak ti, matko, bylo snít —teď povstaň, povstaň — není doba spáti!“

„O nechť již vzplane, má-li opět vzpláti,tvá sláva zas: buď zhyň naděje svita věčná noc pohltiž každý kmit;buď ze svitu se hned den musí státi!“

Tak volal jsem na strmé stoje skále:pode mnou řeky proudy valily sekol hradů měst a dědin dál a dále —

Zachvěla skála hněvivě se v klínu,divoce řeky pěny zčeřily se —lid otrocký však nevzbudil se k činu. —