Otrokům

Strhejte věnce, skvosty strhejtea oblečte se v roucha smutečná,na hlavy své nasypte popele,a odvykejte smíchu ústa svá.

Ať nedotknuty stojí poháry,a stůl ať čeká darmo hostí svých,ty pěvče sladký loutnu roztřískeja udus něžnou píseň v prsou svých.

A chceš-li zpívat, žalmy zanotuj,a kdo chceš hejřit, hejřiž v zoufání,a kdo chceš píti, krví opoj se,kdo lásku chceš, zanechej doufání.

A naše ženy? — my jsme otroci,a naše děti? — my jsme robové;což může ptát se otrok po ženě,což otrok může dbát o děti své!

Ó podivná ty chaso otrocká,ty zapomínáš svojí poroby;pod bičem pána výskáš vesele,svou hanbu stavíc otců na hroby.

Ó nešťastná ty chaso otrocká,ty nepoznáváš svého otroctví,ty zapomínáš na svých dědů pracha na svých věštců svatá proroctví.

Ó zbloudilá ty chaso otrocká,což neprohlédnou nikdy oči tvé,což nepozná svou sílu rámě tvé,by strhalo to jarmo staleté?

Strhejte věnce, s nimi okovy,setřete s čela hanby znamení;otroků není, zhouba tyranům,my chceme stavět, sem to kamení! —