Podzimní

Ach, za chvíli! a padnou na nás stíny chladné,let našich kraťoučkých buď s bohem výsluní!Slyš, smutečný ten zvuk, když dříví k zemi padne,tím dvorem dlážděným jak temně zaduní!

A zima veškerá pak vstoupí do mne: těžkáa tvrdá práce, zášť i hrůza, hnus a děs.Jak slunce, v polárním když smutném pekle mešká,mé srdce nebude, než rudý ledu tes.

A každý dřeva kus, jak zazní, děsí duši,jak šafot k popravě tam dole měl by stát.Jsem věži podoben, v niž tvrdý beran bušíráz na ráz nezmorně, až nachýlí se v pád.

Mně zdá se, na pospěch že někdo rakev sbíjí,když duši uspává ten jednotvárný zvuk…Čí rakev? — Podzim tu a léto — léto míjí:jak signal k odchodu zní tajemný ten zvuk.

Tvých očí sivý svit byl jindy plný vnady,má sladká lásko! dnes vše hořkost vydává,i láska tvá i krb mne nechá bez náhrady,neb toužím po slunci, jak z moře povstává.

A přece miluj mne, mé srdce, buď jak matka,ať špatný jsem a zlý, ať jsem i nevděčen!Ať sestra, milenka, buď ty ta rozkoš krátká,den jasný v podletí a západ bez mračen!

Ach na krátko! Hrob čeká lačný, nedočkavý!Nech sklonit čelo mé a na tvém klíně skrýt,ať vítám ve stesku, že odchází den žhavý,ten měkký, žlutavý, jak podzim dává, svit.