Parisina

To doba, kdy ze větvičekSlavný klokot slavíka zní;To doba, sliby kdy milýchSladkým linou se šepotem;Libé větérky, v blíži zdroj,Hudou v ucho osamělé.Každý květ lehko porosen,Sešlyť se hvězdy na nebi,Hlubší je blankyt na vlnách,Na lístku temnější brunát,Na obloze ten svit šerý,Tak temnojemný, temnočist.Co sleduje dne schýlení,úsvit taje pod lunou.

Leč ne hlaholu vodopádu nasléchatOdešla Parisina z kobky své,Ni by se podivovala světlu nebes,Prochází Lada se v stínu nočním;A v loubí Esty kdy sedí,To ne pro kvítka plnokvětá;Poslouchá — ne slavíka — ač takouNěžnou věst ucho ždá její.Tu klouzne kročej křovinou hustou,Jí líce blednou, srdce živě bije.Listím tu zašepce šumícím hlas,Vrací ruměnec se, kynou prsa;Jen chvilku víc, a mají se sjít —Ta tam — milý jí u nohou!

A čím je pro ně svět vněšnýSe vší časů, běhů změnou?Životstvo, země, nebe jestNičím pro duši jich a zrak.Co mrtvi, všeho nedbavi,Co vůkol nad a pod nimi.Jak kdyby zniklo vše jiné,Na vzájem v sobě jen žijí;Ba vzdechy jich plny radosti jsouHlubé, že, kdyby neuvolnělaŠťastná ta zšílenost, by strávilaSrdce čijící žhoucí moc její.Myslili o vině, nebezpečí,V tom bouřivém snu outlomilostném?Kdo se, pocítiv vládu vášně té,Rozmýšlel v hodinu takou či bál,Či mněl, prchlé jak doby takové?A přece — aj, již uplynuly jsou!Ach! procitnout musíme z vidění,Než zvíme, že se již nevrátějí.

S mnohým hledem nyjícím místečkoVinných slastí ušlých opouštějí;A ač ve strázni doufají, mutíSe, jak by loučení to poslední,Časté vzdýchání, dlouhé objetí —A rtík co navždy tu by lpíti chtěl,An Parisině září nebe v tvář,Jehož bojí se, že neodpustí,Ze dáli jak by hřích její všakáTichá hvězdička zřela souvěrná —Časté vzdýchání, dlouhé objetíV dostaveníčku ještě víže je.Však muselo přijít, musí rozjítSe strašlivé ve srdce těžkosti,Se vší i mrazivostí hlubokou,Co rychle následuje zlých činův.

A Hugo v své šel lůže samotné,By tamo zpomínal na jiného choť;Leč jí je klásti hlavu svědomouDle důvěrného srdce manžela.A v hlavničném vidění snít se zdá,A líce rdít se ve snách smoucených,A v neklidu ve svém zamumle jmě,Co za dne dchnouti se neosmělí,A tiskne muže svého ku prsům,Které po vzdáleném jenom bijí:A on při tom procítiv objetí,Šťastný v myšlence, nedorozumíSennému vzdechu, pěstotám vřelým,Pro jakové uvykl ji velebit;A mohl právě bláhový plakatNad ní, co milovala jej ve snách.

On k srdci svou přitiskna spící choť,Všakým nasléchá prorvaným slovům;Slúchá. — Co kníže Azo se vzchopil,Jak kdyby hlas slyšel archandělův?!Ba právě — strašnější by mohl soudS těží zahřmíti nad jeho hrobem,Kdy probudí se, víc by neusnul,A před věčný se postavil stolec.Ba mátě proč! — jehoť zemský poklidOdsouzen tím je hlaholem zajít,Senný šepot o jménu kéms jevíJejí vinu a hanbu Azovu.A čí to jmě, co přes podušku muJak vlna strašně znělo lámavá,Kterážto mořský na břeh trám valí,A třeskne ostro čnící o skalí,Bědákem, jenž klesá, by nevstal víc? —Na hlavu jeho tak přišeltě ráz.A čí to jmě? To Hugovo — jehoť —Ba tohoto se jistě nenadál! —Jmě Hugovo! — on dítě byl z jedné,Již lúbil — jeho vlastní syn přezlý —Marného jeho mládí odnoží,Kdy věrnost on Biančinu zradil,Té děvy, jenž důvěřit bláhováMu mohla, an za choť ji nepojal.

I zchápe dýku v pošvě ukrytou,Vtasí ji však, než obnažen bodec;Ač nehodnou nyní, by dýchala,Nemůž tak krásné stvoření zabít —Aspoň ne spící — tu usmívavou!Ba ani ze spaní ji nezbudí,Leč upře na ni zrak tak hrozlivý,Kterýž, kdyby procitla ze vztrhů,By smysly jí v sen opětný zmrazil; —A světlo lampy nad jeho brvouBlyští v rosících krápějích velkých.Víc nemluví — tichounce dříme jen —An v jeho mysli jí dni sečteni.

A s jitrem hledal jest a nalezlV mnohé povídce domovníků svýchHned důvod všeho, co se znáti bál:Její nynější hřích, svůj příští žal.Dlouhoshovívající komornéHledí se vybavit, a sčísti chtíVší vinu — hanbu — zhoubu jen na ni:Již nelze tajiti; vypravujíVše okolnosti, jenž by přimělyK uvěření ve zprávu podanou:A srdce, ucho jeho strápenéNemá co cítit ani slyšet víc.

Nebyl z lidí, co průtahů snesou:Ve své rytířské síni nádherné,Starého panstva hlava EstskéhoSlavném na soudném stolci svém sedí;Přítomna šlechta jest a stráže tlum. —Před ním pak hříšný onen pár stojí;Oba mladí — a ona jak ladná!Pasem bezoružným uspoutaný,O Kriste! tako máli státi synPřed otcovým obličejem?Ba Hugo rodce tak musí potkatA výrok hněvu jeho slyšetiI nemilosti jeho věsť;A přec nezdá se překonán být,Ač jeho hlas byl posavad němý.

A klidně a mlčící a bledáČeká Parisina na svůj osud; —Jak změněná! Co ondy zrak čilýPo stkvoucí síni zářil radostí,(Velcí kde páni v pýše čekali,Kde krása zdála následovatiI hlas jemný její i vzhled libýA vnímat půvaby své královnyZ jejích ruchů a způsobů):Tu — mělo oko jí hořem zplakat,Zbrojných tisíc by bylo vskočilo,Tisíc mečů z nožen vyblesklo svých,Obránit při její, co svou vlastní!Teď — čím je ona? čím i tito jsou?Velitli můž? poslouchajíli ti?Nevšímaví nyní a v mlčení,Sklopivše oči (se svraštěným čelem,A křížem ruce, vzhledem surovým,Rty ledva vzhrdu zdolají tajit)Rytíři, dámy, dvůr její stojí.A on, vyvolený, jehož kopíPosud by kleslo před jejím zrakem,Jenž — kdyby chvíli rámě volné mu —By umřel aneb ji osvobodil!Miláček choti otce svého tu —I on je spoután po boku jejím!Plné její zateklé oko zdáSe víc pro něj než pro se hořem plout:Ta víčka — žilka kde modrá běžícLepá, znak outlinký ostavuje,Prosvítající něžnějším bělem,Než k nejsladším kdy zvalo hubinkám —Siným zdají se vroucím žárem teďTlačit, ne stínit, zřítelnici svou,Kterážto těžko tak a plně zří,An slza na slzu rostouc kyne.

A on pro ni také by byl plakal,Leč krom očí, co hleděly na něj;A hoře jeho, čijeli to, spí:Stojí povážně, přímo, vznesa brv.Jakoukoli vyznával duch žalost,Před zástupem se třásti nerodí;A přec netroufal si na ni patřit:Připomnění na doby minulé,Na vinu — lásku — svůj nynější stavA hněv otcův — nenávist všech dobrých —Jeho časný, jeho věčný osud —A její— ó její! nesmí ni rázMrsknout okem na tvář tu zmrtvělou;Sic dvižení prsou by zradiloVnitřní hlodání za zlé, co ztropil.

A Azo rce: „Ještě včera jsem siZakládal na ženě a synu svém,A sen ten jitra tohoto mizel.I než se schýlí den, mi nikdo víc —A nýti mám o samotě žitím!Ha, — pryč mi s tím, nedýše v světě muž,Co by jináč, než já, tu jednat mohl!Ty svazky roztrženy jsou — ne mnou.I s tím mi pryč! — vynesen odsudek!Již, Hugo, tebe duchovní čeká,A pak — zločinu tvého odplata!Pryč! modlitbou obrať se k nebesům,Než se okáže hvězda večerní. —Viz, tamo bys došel odpuštění,Milosrdí tě páně rozhřešiž;Leč tady, na zemním tom padolí,Nenítě místa tu, kde ty a jáBy mohli dýchat spolu hodinu.Jdi! Nechci tě vidět umírati. —Ty, nevěrná, však jeho hlavu máš…Pryč! nelze mi vyříci ostatek;Jdi si, ty ženice vilných prsou!Ne já, leč tys prolila jeho krev:Jdi! můžešli přežíti ten pohled,Z žití raduj se, jímžto tě dařím!“

Tu Azo skryl obličej posupný; —Neb čela jeho žíly naběhléTlukou, an zas ku mozku krev horkáCo příliv a odliv mořský řine.A proto se nachýlil poněkud,A mane třesoucí rukou svojíPo oku, by je před davem clonil:An Hugo, zdvihna spoutaných rukou,O průtah kraťounký jenom prosíOtcovo ucho: — rodce mlčenímNezapovídá žádost jeho slov.„Ne že bych snad se smrti strachoval; — —Neb ty jsi vídal mne po boku svémZbrocena pádit půtky lomozem,Marné nižádné hlavně že z rukouParobci tvoji mi nevyrvali;Prolilať víc ta krve pro věc tvou,Než mi pod sekerou lze vycedit:Tys dal, a můžeš můj odnít život,Ten dar, za nějžto ti neděkuji; — —Ni matčinu zabudnu nepravost,Její zhrzenu lásku, jména zmarI hanby dědictví potomkovo;Leč ona v hrobě jest. kam syn její,Sok tvůj, jí v krátce následovat má;Puklé její srdce, sťatý krk můjVe smrti nech ti svědectví vydá,Jak věrná a něžná vždy byla tváJinošská láska, péče otcovská; — —Jeť pravda, křivdy jsem se dopustil!Leč křivda za křivdu: — — ta domněláChoť tvá, druhá oběť hrdosti tvé,To víš, mi dávno byla určena.Tys uzřel a požádal vnad jejích; —A právěť tvůj vlastní zločin — rod můj —To, jímžs mne potupil co nehodna:Sňatek nedostojnýť její ruky(An v skutku právem mi nepřistojíNaříkať jména tvého dědictví,Ni řádně nasednout na stol Estův)!Leč několik by bylo let jen mých,Jmě mé by víc než Estské slávou zářilo.Mně meč byl, mám i mohutná prsa,Že chtěl bych získat helm tak vznešený,Než kdy se zastkvěl v kráse řadamiVšech těch tvojich předkův urozených.Ne nejjasněji rytířské ostrohyNosíte vezdy výš urozený;Mé bok kolčího oře bádalyPřed knížaty hrdými začasté,Kdy slavně zavzněl radostný hlaholO Estě a o vítězství.Nechciť zastávati věc zločinu,Ni žádat, bys mi vybavil na časKraťounkých něco dob či dní; jeť jimSplynout posléz nad mým marným prachem!O, mary zšílené také, co mýchDob minulých, netrvají, ba ne!A ať si rod i jméno mé podlé,A tvého kmenu ať urozenostZhrzíc našincem, krášlit mne nedbá: —Přeceť v tazích mi zřít je ráz jakýsPodoby otcova obličeje,A v duchu mém — tu všecko od tebe;Od tebe — srdce to neskrotlivé —Od tebe — nuže, rciž, co tak trneš? —Od tebe pošly jsou plnou měrouMocné i rámě, duch i plamenný; —Nedaroval jsi mně jenom život,Ba všecko, bych byl téměř tvým vlastním.Viz, tvá vinná co láska svedla jest,Daříc tě příliš podobným synem!Nejsemtě pankhart v duši své; onaťNenávidí, co tvá, vše násilí,A můj život, ten dárek prchavý —Tys dal mi jej a máš ho v krátce vzít;Nevážím více si ho nežli ty,Kdy trčel tobě nad brvou šišák,A my podle sebe jsme válčiliA oře po trupech poháněli.Vše mizlo, jest ničím — posléze téžBudoucno samo bude přešlostí;Leč přál bych, bych tenkráte byl umřel!Neb ač jsi původ zhouby matčinyA přivlastnil si určenou mi choť,Cítímtě: ty jsi přece mým otcem;Jakkoli ostře zní tvůj přísný soud,Nenítě nepravý, byť od tebe.Zplozen ve hříchu, v hanbě bych umřel,Život svůj rovně, jak počat, skonám;Jak kdys otec chybil, tak syn chybil,A rázem máš obé potrestati.Dle světa zdání — můjť čin nejhorším:Leč pán bůh mezi námi sám sudiž!“

Umlkl a stál, ruce složiv, na nichžZařinčely okovy svíravé.Ni ucha, co tu šlechty sřaděné,By nečilo se býti raněnu,Kdy temně řetězy zavzněly v ráz:Až opět oko zvábily všakéParisininy vděky nešťastné; —Slyšetli můž, an k smrti odsouzen?Trupobledá tu stála a tichá,Živý to původ bídy Hugovy:Otvorem stanul v sloupu zrak plný,Ni jej jednou obrátila stranou —Sladká ni ráz se víčka zavřela,Zastínit oko, po němž se klenou,Kol nejhlubšího modra zřítelnicOblí se šíro běl čirá —A tak tu stála s skleněným hledem,Jak v led její by krev se srazila;A jenom jedna slza ledakdysValná povlovně dmouc se slizne seZ tmy lemu víček krásných řásného.Diváků všech to zdivilo, že lzeLidským očím takých ronit kropí.Cos říci mní — nedůrazný hlaholV jejím jen hrdle kyne přidušen;Přec tím hlubým pustým stenem jejíCelé se zdálo srdce vynořit.Umlklať — opět volila mluvit,Tu v dlouhý křik její hlas vyrazil,A jako kámen klesla na zemi;Co socha z podstavy své skácená,Co věc, v které nikda nedchnul život —Pomník to spíše ženy Azovy,Než ona, ta živá vinná bytost,Jíž vášeň byla podnětem všakáKu hříchu bádavá, nemohši pakTen hříchu objev snést, si zoufalaLeč žije přec a příliš brzo jestZas přišla k sobě z mdloby té smrtné,Však sotva k rozumu; každý smyslJejí byl přepjatý trudnou mukou.Jak tětiva, kdy deštěm zvolněná,Chybíc metá bludnou střelu stranou,Každé jejího mozku vlákno mdléVysílá širo smysly své divé.Pustáť přešlost, mutné budoucno jí,Temné po dráze míhá mdlý pobleskTak jako mykot blesku pustinou,Kde vzteky řítí bouře půlnoční.Bojí se — čijeť, zlé jakés že jíTak hlubě mrazně na duši leží —Že hřích to byl a hanba; znalatě,Že někdo má umříti — ale kdo?Zapomnělať: dýchali ještě pak?I tažli ještě zem to být pod níA nebesa mohou, lidéli toČi vrahové, co tak se teď supíNa jednu, na jejíž se oči dřívUsmívalo vše oko v soucitu?Matnoť vše a neurčito jejíRozrouchané a těkavé duši;Nelad divých strachů a nadějí;A brzo v smíchu, brzo ve slzách,Vytržená zápasí drhavýmSe snem, kterýžto ji potřít se zdá:O kéž se marně přervat jej snaží!

Znějítě kláštera zvonyVolně a posupně;V šedé věži houpají seHlubým hlaholem sem a tamA k srdci žalobně jdou!Slyš! jak se hymna zpívá —To píseň za duši, kteráSe rozžehnává s životem,Odbírajíc se na věčnost;Jí zní ta píseň pohřebníI zvonů pusté hučení.Je blízek cíle smrtného,Dle mnichova kleče kolena;Mutnoť to slyšet, těžko zřít; —Klečí na půdě holé, chladné,Před ním je špalek, vůkol stráž.—Kat ramenem nahým hotov,By ráz rychlý, pevný byl, zří,Ostrýli a věrný posudTopor, jejž nově nabrousil:An dav němý kolem stojí,Zřít syna padnout výrokem otným.

Libosvětlá to právě hodina,Slunéčko než letní zajíti má,Které nad tímto dnem trudným vzešléNejstálejším paprskem z něho drví,A line večerní poblesky svéPlně strastnou na hlavu Hugovu,An plyne zpověď jeho posledníKu mnichu, jenž osud jeho želí;Se skroušenou kloní se zbožností,By vnímal žehnající jeho hlasS rozhřešením, kteréžto má jehoPoškvrny smrtelné vymazati.Slunéčko hlavu mu ozářilo,Kdy se nachýlil jest nasléchavý —Vlnící kadeře hnědých vlasůvNahou mu šíje běl ochvívaly.Leč jasněji paprslek se metalPo toporu, co blýskal blíže něhoJasným a přehrozným tu leskotem —Ó, doba loučení hořká bylať!Nejsurovější hrůzou strnuli:Černý zločin, spravedlivý je soud —Přec úžas chápe jich se, an to zří.

Doříkányť modlitby odpravníNad nepravým synem, milcem drzým!A růženec a hříchy sečteny;V svou dobu poslední dospěl mu čas —A plášť kryjící jej mu sňat byl již,Teď kadeř mu hnědá se stříhat má.Staloť se — v krátce vše ustřižena.Oděv, co až do chvíle té nosil,Opásní vztuha, dar Parisinin —Nesmí ho krášliti až do hrobu.I ta musí nyní se odhoditA kol očí obvázat šátek mu…Leč ne — to poslední zneváženíHrdému oku sblížit se nemá.Vše city, zdánlivě utlumené,Hlubou pýchou se vnov zanítily,Kdy se odprávce vázat hotovíOči, co snésti slepě to nechtí,Jak by netroufaly si zřít na smrt.„Ne — vám krví, životem propadl jsem;Spoutányť ruce ty: nech umru všakVolným posléze alespoň okem!Udeř!“ — a toto slovo řka již, aj,Nachýlil svoji hlavu na špalek!Hlahol to poslední, co Hugo vyřkl:„Udeř!“ — a tuť zableskna se padl ráz —Kulí se hlava — stříkaje klesáNazpátek zbrocený a těžký trupDo prachu, jejž hlubá žíla všakáHojným kropí svým deštěm krvavým.Rtové a oči chvilku se chvějíDrhavě a rychle — navždy pak ztrnou.Umřel, jak zbloudilec umříti má,Bez nářků všech a beze přepychu;Pokorně klaněl se a modlil jest,Nepohrdal kněžskou ni pomocíNi zoufal nad vší v nebe nadějí;I byl také před duchovním klečel. — —Zemským citům odvyklo srdce mu;Otec hněven — milenka jeho též —Což byli oni v hodině také?Nepomněl výtky víc ni zoufalství,Jen nebe; slova jeho modlitbou —Krom málo těch, co couvly zpět v něj,Když obnažen se katu dal na ráz,Volnýma očima umřít žádaje; —Jen vůkolním zní jeho loučení.

Jak rty, co v smrti se zavírají,Diváků prsa dech utajila;A přec od muže k muži, daleko,Mlunem drhnoucí mráz vše obešel,Kdy spadla rána smrtící na něj,An takto láska zašla s životem:A přitlumen hlasem tichounkým, vzdechSe v prsa všem opačně vztetelil.Nezní však více hluk pronikavýNež rázná rána ta, která v špalekNaskrz pronikla rázem mohutným.A však — co přerývá tichý větřík,Tak šíleně vřesknouc, předivě tak,Jako když matčin nade dítkem žal,Kteréžto náhlým pádem dáno v smrt?!Ku oblakům se vznášel hlahol ten,V neskončené jak bídě duše lká.Mříží paláce Azova puzen,Strašný ten hlas ku nebesům vznikal,Každé pak oko tam obráceno;Leč hlas a pohled rovně jsou ty tam!To byltě ženy skřek, — ni hlaholemKdy lítějším úpěla zoufalost;Kdo slyšeli to, an mizí, přejíBy naposled to bylo, v lítosti.

Padltě Hugo; od té doby pakJiž ni v palácu, síni, v besedáchParisinu bylo slyšet ni zřít:Její jmě — jak by nikdy neživší —Vyhoštěnoť z každého ucha, rtu,Co jméno svévole neb přístrachu.Ni z úst kdy zmínku Azových slyšetO choti bylo neb o synovi.Hrobovce ni pomníku neměli;Pohřbíni v půdě neposvěcené;Aspoň rytíř, co umřel toho dne.Než skryt leží Parisin osud,Co prach temným pod rakve příkrovem:Či vstoupilatě snad do kláštera,Ku nebi dráhy získati mutné,Krušnými léty ve kajicnosti,Mrskáním, postem, pláčem bezesným? —Neb padlali jedem či ocelíTajnou pro lásku, jižto směla čít?Či v dobu tu trestánali byvšíKrutšími mukami jest umřelaNež onen, jejž na špalku viděla.Se srdcem, jež roztulil ráz katův,Že ruče rozpuklo se lítostíOsnovou nad rozrušenou svojí? —Nikdoť neví aniž vědět kdo můž. — —Jakýkoliv jí pak osud potkal,Bídou začat, jí skončil se život!

A Azo choť jinou našel, dobříI synové mu rostli po boku;Leč žádný tak libý a tak čackýCo onen, jenž mu v hrobě práchnivěl;A byť byli, — mimo chladné okoJen míjel vzrůst mu jich nevšímanýNeb postřežen přitlumeným vzdechem.Leč nikdy slza tvář mu nezrosí,Ni smích kdy čelo jeho rozchmuří.Po širokrásném čele tomto jsouVryté dumání vrásky hluboké,Ty brázdy, ježto žeřavý lemešStarosti tu zavčasně vyoral,Rozervaného ducha jizvy, ježZde mysli boj po sobě zůstavil.Ta tam pro něj vše rozkoš jako strast;Nic víc mu na zemi nezůstaloNež noci bezesné a dni trudné.Mrtev pro čest neb hanu téměř cit;Srdceť ostýchá se samého — ačNechtíc ustoupit, nemůž zapomnět,Jež, nejmíň kdy zdálo se rozplynout,Tu mocně dumalo, nejvíc čiloLed nejhlubší, co byl kdy umrznul,Jenom na povrchu sevřít se můž;Živýtě proud vespod leží bystrý,Teče — a téci přestati nemůž.Vždy květly jeho prsa zavřená,Myšlenky, vštípené mu přírodou,Hloub vkořeněny, než by mizly víc.Jakkoli, slz klatbíce tlumených,(Valem kdy vznikají se provalit)Ty vody utulíme srdečné:Nevyschly! — slzy ty uroněnéTekoutě zpět k hlavnímu pramenuA čistší zůstanoutě v zdroji svémNevidny, neplakány, ni zmrzlé,A pěstěné nejvíc, an míň zjevné.Vnitřními vzruchy ustalých citů(Co po života zbavených tlukou)A zbaven moci, vyplnit opětPustou propast: toť zřídlo jeho muk!!Bez naděje se s nimi sjít, kde jestRadost podílem sloučených duší;Při všem i vědomí, že jedinéSpravedlivý vynesl úsudek,Že sami kuli svůj strastný osud: —Přec Azův věk byl vezdy nešťastný. — —Porušené haluzky stromuliUtnou se s péčí, sílu dát mohou,By ostatek vykvetna, žil všecekU čerstvém divovolném zelenu:Perunli pak, ve zuřivosti své,Vlající větve litě podrtí,Hmotný tu peň, pocítiv záhubu,Již nikdy lístku více nevydá.