Z Korsára

Na jasné hloubi moře temnomodréhoNám mysl bezbázná, bují volnosti duch;Kam dověje větřík a vlny se pění,Nesmírnou naši říši, náš domov je zřít!Panství to naše, moc jehož tu bez hranic —A žezlem loďstva i vod je žezlo nav našich!A náš divý život: vždy v hluku toulat se,Od práce zpočinout, z každé změny plesat.O kdož pojmouti můž, ty ne, vilný rabe,Jehož by chořel duch na vlně nadmuté;Ty ne, marníče, živ v hojnosti, v pohodlí,Sen jejžto nekojí, potěcha netěší!Kdo můž pojmout (leč ten, čí srdce zkusilo,A dálinou vodní jásavě plesaloRozkochaným smyslem, varem žil rozehralých),Co plavce proniká na dráze bezesledné? — —Co pouze přiměti ku blízké půtce můžA v slast měnit, co mní jiní nebezpečím:My toužebně hledáme! Sketu co děsí,A čím slabí mdlejí, mi jediní žijem.Žijem; neb srdce plesá i dviže se v prsou,Budí se naděje, a duch se náš zmáhá!Ne smrti strach nám, nášli s námi vrah skoná;Přijď, kdy chce — jen s žitím schvátímeli život.Co na tom, kdy zhynout, bojem či nemocí?Nech se plazí, kdo v své si zkáze libujeA k lůžku se tulí i drahně let choří;Nech dušně dech lapá, potřásá svou hlavou:Náš trávník zelený, ne lůžko zimničné.Sten za stenem kdy svou on duši vyblblá,Nám ráz a bol jeden — a naše moc mizí,Nech mrtvolu slaví mu urna nad hrobem,Kdo jej nenáviděl v žití, pomník mu zlať:Upřímně slzy nám, ač krátko jen, plynou,Kdy skryje a pohřbí nás mrtvy moře hloub;Ba v kole besedním pro nás něžné hořeRosí slzy v jiskřící paměti pohár.A v den nebezpečí krátkým co náhrobkem(Když vítězové svůj dělí po boji lup,)Každý volá s truchlým na tváři pomněním:„Škoda statného, jak by plesal též nyní!“