Tma

Já sen měl, jenž však nebyl zcela snem.Již zářné slunce uhaslo a hvězdybloudily tmavé věčným prostorembez lesku, bez směru, zem ledováse nesla slepá vzduchem bezlunným.Šla jitra, mizela — však žádný den,své vášně člověk v hrůze zapomnělté spousty, srdce všechněch zamrzlaza světlo jen k modlitbě sobecké.U strážných žili ohňů jen a trůnya králů paláce i chatrče,vše obydlí, v nichž člověk přebývá,majáky vzplály, města sžehnuta;kol ohňů jich se lidé kupili,by pohledli si ještě jednou v tvář.Ti šťastní, kteří pod sopkami žilizrak vzpjatý k horským jejich pochodním!Jen hroznou ještě naději měl svět,zažehnout lesy. — V málo hodináchtéž zmizely a sténající kmenyuhasly s praskotem — vše černé pak.Tvář lidí v tomto světle zoufalémrys měla nezemský, když míhavýžeh přes ni šleh, tu jedni leželizrak v pláči skrývajíce, jiní zaso pěstě brady opírali s šklebema jiní sem tam běhali a dřívímsvou tryznu živili a hledělijak blázni v nepokoji v nebes tmuv ten rubáš světa zašlého a pakv prach s kletbami se řvouce vrhalia zuby skřípali, co ptáci divíu země polétali hýkajícesi otloukali křídla zbytečná.Zvěř nejdivější krotká přišla, zmijez děr vylezly a v dav se plazilysyčíce bez žihadla, byly zbityza pokrm. Válka na mžik ztichnuvšise znovu nažrala, chleb kupovánbyl za krev, stranou každý sed a hltalv pochmurném vzteku. Lásky nebylo,zem byla jednou myšlenkou, jež Smrt,bez slávy, nezbytná. Před hladem děsvšech nitro hlodal, lidé zmírali,bez hrobů bylo maso jich i kosti,kdo vychrtlý, byl hltán vychrtlým.Pes pána napad — mimo jednohoa tento věrný zůstal mrtvole,vše ptáky, zvěř i lidi odháněje,až hlad je zdávil, neb smrt pozvolnějich rozviklala spráhlé čelistě,sám žrádla nehledal, jen žalně vyl,pak divě štěkl, ruku lízaje,jež nemohla jej hladit v dík — a chcíp.Dav hladu podlehal. Tu pouze dvana živu zbyli z obrovského městaa tito soky byli. Setkali seu hasnoucího uhlí při oltáři,kde nakupené svaté nádobyv nesvatý účel. Tito škrabalia hrabali svou rukou kostnatouve vroucím popeli, jich vlahý dechrozfoukal trochu žití, plamíneksi vzňali, jenž byl výsměch, výše zrakpři záři jeho zvedli, spatřilidruh druha tvář a — výkřik! — skonali.Vzájemné hrůzy zjevem skonalia nevěděli, komu na skráň z nichhlad „Ďábel!“ vryl! Svět prázdný dokolakdys mocný, lidnatý byl, spousta teďbez času, stromů, lidí, života,jen spousta smrti, chaos ztvrdlé hlínya řeky, plesa, ocean — vše tichéa v němých nepohnuty v hlubinách,bez mužstva hnily lodě na moři,jich stěžně drobily se do hlubina spaly bez příboje v propastech.I vlny mrtvy, proudy pochovány,jich vladař měsíc zhasl před tím již,a větry hořely ve bahně vzduchua mraky zhynuly, jich pomocitma nepotřebovala, — sama Vesmír!