Hříbě

Jest po senoseči. Ó s bohem, chlívy,dnes poprv na svobodě koník divýnadýmá nozdry v čilé pohodě,jak zděšen přírodou on deptá půdu,tíž sotva nesa nemotorných údů,svůj profil zhlíží snivý ve vodě.

Hle, ranní mlha kouří v jeho hřívě,za kobylou z počátku trpělivěse ubírá; jdou v slunce potopěa jako taktem uklánějí hlavua šlapou vlhkou a bující trávu,jež roste svěží nivou, v příkopě.

Však náhle minulost v jich krvi vzplane,co honilo přes nivy nezdupanéjich dědy kolem jezer pravěku,v nich burácí, v nich touhu náhle nítíse honit stepí a co divě cítí,to řeht jich praví stráním, člověku.

Šleh vzteku jako bič je náhle schvátí,že hříbě pastvinou se začne hnátiku loukám dálným v divém větření,však darmo, stokrát běží ve ohradě,plot silný jest a příkop v srázném spádě,toť volnosti jest jeho vězení.

A darmo kolem silných latí běhá,je bodá ostřice a třtina šleháa bodlák do krve je poraní;však darmo, zmdlen juž dél se trudit nechce,jen protáhne šij a hlasitě řehce,dál pokojně se pase na pláni.

Zda za tři léta bude tahoun slušný,jenž denně krokem tichým věrný, družnýsvou brázdu táhne klidně tam a sem,zda pátý rok, až klas uzraje žehem,pod biče svistem divočejším běhemsvou vztýčí hlavu bujnou pode jhem?

Či bude ořem, který v kulí deštihřmít bude bojištěm, co trouba vřeští,jsa bodán kyrysníka ostruhou,či smělý tahoun musí silnou plecíne bez námahy dlouhá děla vlécina strmé stráně kouřící se mhou?