U děda

Ruch starých hodin skoro zmdlívá,jdou ospale, jeť poledne;pes v boudě klidně odpočíváa sotva hlavu nazvedne.

Děd stížen věkem, znaven prací,v lenošku ořechovou sed’ke krbu blíž a v sny se ztrácí,do dálky těká jeho hled.

Zem pozoruje, jež ho sytíod děda k otci, na syna,muž drsný měkčím být se cítía na minulost vzpomíná.

Na svoji starou vzpomíná si,jež mrtva, málo tomu let;to byla selka vzácné krásya druhdy děvče jako květ.

A vzpomíná, jak šťastně žili,je v práci jeden sílil cit;ach, tenkrát lepší časy byly,moh’ člověk leccos uložit!

V tom usíná a jeho hlavase chvějíc vpřed se nahýbá,a dvorce ruch a dálná vřavajej v spánek tiše kolíbá.

Ač přešly poslední juž mrazy,máj neotevřel zcela zrak,jen holub vrká a na hrázina svoje hnízdo myslí pták.

Na jilmy, které stíní vrata,se vrací čížek důvěrný,a kohout panský dvorem chvátá,svůj chochol ježe nádherný.

A rohem okna slunce, šibal,se vdralo v jarním veselí,svit jeho k záclonám se shýbalna staré děda posteli.

A stará bible v stínu snilatam na polici v přístěnku,kočiček na ní slza bílá,clonících starou kropenku.

A v temnu skříně javorové,ve slunce zlatém vzplanutíjak tušily by jaro nové,se ob čas chvěly v prasknutí.

Hůl, která rukou mozolitouve dlouhé službě zčernala,se nudí v koutě, chůzí hbitouby ráda v pole spěchala.

A kočka se zeleným okem,jež stíhá stínů kmit a rej,kol starce hrdým chodí krokema předouc, stále budí jej.

On dřímá však, hlas pouze dětíkdyž ze dvora mu zvoní snem,tu světlo v jeho duši vletía zlatá mladost se sluncem.