Touha

Sladký chřtánku luhu, v máji celé nebeV srdce druhdy co mé vzpívals, nyní hoře:Proč, slavíčku, pěješ miZ přítmí v zeleném bučí?!

„Nesmějeť se ti víc láska,“ — úpí slavík —„Láska, jež zelenost máji dává stkvělouA věstce máje daříČistějšího zpěvu zvukem.“

Úsměch lásky mizel; — přec v růžném seLesku sem vznáší ta, jenžto mi rozkošeNadzemské v tetelícíSe duši vlila pro opoj.

Ujdiž, o přelude! drahá milostka jižVesničku nekochá, plesá ve šperku měst,V hlučné síni se lesknoucV cizím si libuje kole;

Srdce neceníc mé, z prostoty smích dělá,Z písní nelíčených: — žeť nejsem krášlený,Má že nožka schopností,Jimž města učí, nemá. — —

V blaho lásky svaté, darmo roznícené,Nemáli vznésti mne panny políbení?V tužbě nyjící mně máSvadlé záhy odkvest jaro? —

Nechť, máji libý (než opět s jasných slunkaHradův sestoupíš), lásky hymnou mne pozdravíš: —Aneb na mé hrobce kvítíJemným ať vyrážíš dechem!