Legenda velikonočních zvonů

To mudřec ví s bradou šedivoui každý hošíček malý,že k Velkonocím se zvony zvou,by do Říma putovaly;tu z každé věže setmělé,z kąplí i z dómských bánído Říma nesou je andělé,by dostaly požehnání!

Kostelík ležel v údolí,ten choval tři zvučné zvony,ty po věky míru hlaholyčesť Boží hlásaly v hony.Anna, Michal a Barbora,tak zvučné zvony ty sluly.Když andělé slétli se shora,by se zvony na pouť pluly:Ve zvonici sama čekalajen Anna osamělá,neb z Barbory a Michalauž ulita byla děla!

Tu Anna zalkala: „Samotnájá z trojky jsem zůstala tady,ty druhé dva nouze překotnáv boj vyhnala, v smrtící řady!Tu dřepím, co tikají hodiny.

jak babička v lenošce líněa svolávám, jako máť rodiny,mláď na mši a do školní síně!Leč nebezpečí mne nešlechtí!A proto jsem bez zásluhy;až na rok. Bůh dá-li, mi bude ctído Říma putovat s druhy!Ty nemají chvilky pokojena krásnou pouť se dáti;ty musí jen stále do bojese otřásat, řinčet a řváti!“

Tu pravili andělé — v hlase tomtak sladké zvučelo pění —;„Nemůže lom ni kletby hromsmýt božského posvěcení!Moc milosti, ta nezná zmar!Ta nedozní s bolnými stony!Ti druhové pozbyli zvonů tvar,leč před Bohem zůstali zvony!Let tisíc je před Bohem větru hrou,mžik věčností před Boha zraky,a Michala s družkou Barborouuž andělé nalezli taky.A dělostřelci kolem nich,ti nebudou mít ni tuchy!Ty uzříš je u sebe v okamih,když odletíš nyní s duchy.“

*

Jde bílý měsíc po nebinad spícími krajinami.Tam hvězdy pějí zpěv veleby.— Ach, kéž by byl chápán námi! —Jen v dáli jícny duní svou,to v bitvách se matou střely,Nad Římem bzučí to noční tmoujak obrovské rojení včelí,zní písní sladkou, blouznivoujak nejhořčí po vlasti ždání!To zvony jsou, to zvony jdousi do Říma pro požehnání!

Tisíc a tisíc! To jásá, lkáaž od končin zemí a moří.Báň Svatého Petra vysokávýš v nadzemském třpytu hoří!Tu rozkvétá Velkonoc — mystický sen,tu září všech legend jasy!Chrám Svatého Petra rozšířenvzrost nad vše prostory, časy!

*Hučení varhan! Dým kadidla!A moře třpytivých světel!Sbor zvonů, jichž tvář se neshlídla,sem přes zem a moře se sletěl!Hned každý, jak ceremonie kázala,si na své místečko spíchá!Tu mezi Barboru a Michalasi Anna usedla tichá, —

Tu cinknou dvéře! A slyšet kroktak tichounký, jako dětský;To přichází papež, jak každý rok,své zvony přivítat všecky!Divá se s vlídnou velebou,by věrnosť jich odměnil zcela — —tu najednou spatří před sebouu zvonů mnohá ta děla!Tak umouněna hledí naň,jak vojáci, písek a hlína!Tu nad nimi dětsky jemnou dlaňon k žehnání otcovsky spíná!Rty chvějí se mu a škubají,jak chtěl by zaplakat žalem,a dí pak, jak hvězdy zpívají,jež po nebi hrnou se valem:„Miláčci, všem buď pokoj vám!Já vítám vás z konců světa!Kdo žadá, ať já mu požehnám,ten pod rukou mou vždy zkvétá!Ó blažen ten, kdo dětinněklid zachová v bouři a vřavě!Kéž brzo v městech i dědinězas Bohu zazníte k slávě!Neb jména, jež vám fundator vryl,vryl nesmazatelně plamen!Nuž jděte opět stíhati cíl,jejž určil vám pán Bůh! — Amen! —“