Z Básní o lásce a moři

Má drahá vzpomínej, a kéž v tvých myšlénkáchtě baví častokrát ten příkrý uzřít svah,kde vzduch jsme dýchali tak svěží a tak snivý,kde udivený zrak zřel věčné moře divy,a ucho slýchalo vln bouř na skalném lomua větrů hvízdání a šumy starých stromů,jež děsně zmítány se svíjely a lkaly.My v řasách leželi; u nohou našich skálya dlouhý, pustý břeh; čas prchal a my snili.Jak včera, vzpomeň si, řek’ jsem ti zasmušilý:»Ty pláčeš a rci proč, když tak se milujem’?«Smích přeletěl tvé rty a já jsem viděl v něm,jak smutek duše tvé, té bezdné, prchá v dáli.Jak slíčné růže dvě tak nachem rty tvé plály,má ústa dráždily i rozkoš; vášní chtivéjá zkrotit nedoved’ své touhy lakotivéa celým pohledem jsem objímal tě němý.A vlas tvůj zatopen byl světla ručejemia v jeho směsi, hle, tvé modré oči bylya na mne smály se jak chrpy ve obilí.