Ondřej Hofer

Když se Hofer, z Passei táta,šturmem vlomil do Inšpruku,s hudbou uvítal jej chvátároj studentú v plesném hluku.Ze škol v poledne se valís houslemi mu zahrát „vivat“,aby jemu poctu vzdali,hrdinské chtí písně zpívat.

Hrdina však velí z dálky:„Složte housle! Ticho!“ praví,„Bůh je vážný v době války,a smrt hledá naše hlavy.Nenechal jsem pro legraciženu, děti doma v pláči.Jenom proto vrah se kácí,že má cesta k nebi kráčí.

Růženec ať každý chytí,toť mé housle nejmilejší.Když se modlíc oko třpytí,zjeví se v něm Nejsvětější.Modlete se za mne tiše,za císaře pána hlasně,Bůh chraň vzácné rody říše!toť mé nejdražší jsou básně.

Já kdy nemám! Světa Pánuřekněte, jak věci stojí,kolik mrtvých do hor, lánůnaseli jsme v krutém boji,jak my bdíme, postíme se,a jak mnoho chrabrých střelcůnestřílí už, nesměje se —zbav nás Pán Bůh od vetřelců.“