Díl druhý — Kapitola čtyřicátá čtvrtá

Ty, jenž na svém měkkém lůžkuV tenkých plátnech holandskýchRozložen spočíváš v spánkuOd večera do rána;

Rytíři ty přeudatný,Jehož Mancha zplodila,Nad arabské ryzé zlatoVážený a žehnaný:

Vyslyš dívku zarmoucenouRodu ctna a nešťastnou,Anaž dvou Tvých sluncí žehemPlamen cítí v srdci svém.

Ty, jenž sháníš dobrodružstvíCizích nehod hledaje,Léků nechceš dáti ranám,Jichžto sám jsi zasadil.

Rci mi, jinochu ty statný,Má-li Bůh Tvou zmírnit strast,Zdaž jsi v Lybii se zrodilAneb v kraji ledovém?

Zdali had tě mlékem kojil,Či snad lesů drsnatýchAneb hrůzonosných vrchůKolébkou jsi odchován?

Můžeť právem Dulcinea,Silná, zdravá dívčice,Honositi se, že tigra,Dravou šelmu, zkrotila.

Tím se pověst její neseOd Jaramy do Henar,Od Taja až k Manzanaru,Od Pisuergy k Arlanze.

Ráda zaměnila bych siMísto s ní a přidalaSukni pěknou proužkovanou,Zlatem třísně zdobenou.

O té, jižto v náruč pojmeš,Ne-li lůžkem snoubenou,V hlavě aspoň vískajícíA z ní lupy mařící!

Mnoho žádám nejsouc hodnaTakovéto milosti:Nohy bych Ti objímalaPokorně se spokojíc.

Jaké přinesla bych čepce,Trepky stříbrem zdobené,Pláštíky z holandské látky,Damaškové punčochy!

Jakých nejskvostnějších perelZvící mandlí velikých,Které stejných nemajíceZvou se samojediné!

Nezři s tarpejské své skály,Manchských krajů Nerone,Kterak plamenem se sžírám,Ni žár krutě rozněcuj!

Mladá jsem a útlá dívkaPatnáct nečítajíc let,Bohem, duší dokládám se,Čtrnáct že mi a tré lun.

Nejsem křivá ani chromá,Nemám žádné závady,Kštíce má jest zlatem rusáK samé zemi splývajíc.

Ústa mám sic nakřivená,Nosík trochu zploštěný,Zoubky ale jak topasyVnad mých k božským zvyšují.

Hlas můj, posloucháš-li, znáš už,Neníť líbeznějšího;Zrůstem pak svým postavy jsemMéně nežli prostřední.

Ty a jiné půvaby méUkořistil toulec Tvůj.Altisidora se zovu,Panskou v tomto hradě jsouc.