Díl druhý — Kapitola čtyřicátá šestá

Útok lásky vysazujeSrdce lidské z veřejíNečinnost si bezstarostnouBera při tom za nástroj.

V šití, v pracech, v zaměstnáníchUstavičně trvatiDobrým bývá protijedemVe všech tísních milostných

Dívkám soukromého žití,Které chtějí provdat se,Cudná počestnost jest věnemA jich chvály ozvěnou.

Rytíř dobrodružný, rovněžJako dvorský, milkujeS dívkou volných mravů, béřeCtnostnou však jen za ženu.

Vznikáť s ranní zoří láskaJako u příchozích v hospodě,K západu se ale kloní,Ihned, kdy host odejde.

Milost náhlá, z rána přišlá,S večerem pak míjící,Obraz nezůstaví v prsouNáležitě vštípený.

Malba není jasná, ostrá,Na malbu-li kladená,A kde spanilost jest jedna,Druhé nelze místa mít.

Dulcinea del TobosoV čisté půdě duše méMá svůj obraz, který ničímNemůže být vyhlazen.

Stálost lásky nejskvělejšímMilencův jest podílem,Jímžto divy tvoříc samaVelebně se zvyšuje.