Díl druhý — Kapitola dvacátá

Bůh jsem, jemuž vše se koříVe vzduchu a na zemi,Moc mám na bouřlivém mořiJako mezi slujemi,Propasti kde hrůzu tvoří.

Ničeho se nestrachuji,Vše, co chci, hned zařizuji,Byť se zdálo nemožným;A co možným býti vím,Velím, činím, strojím, kaji.

Nad Milka jsem mohutnější,Sámtě bůh ten ke mně zří,že jsem rodem šlechetnější;Zem, hle, v nebe přetvoříMoc má větší, vznešenější.

Bohatství jsem, jímžto marněMnohý působit chce zdárně;Beze mne pak šťastně žít,Za zázrak se musí mít,Tobě však chci sloužit švarně.

Plody ducha půvabnými,Vážně, sladce, unyleV tisíc znělek uvitýmiMluví, děvče spanilé,Poesie s city Tvými.

Vábí-li Tě snaha moje,Zmnožím štěstí Tvého zdroje,Že Ti budou závidět,Zříce nadhvězdný Tvůj vzlet,Všecky milé družky Tvoje.

Jmenem Štědrosti mě zovou,Jakož skyty na svůj zmarMarnotratstvím zase slovou;Žádný však neb skoupý darNaopak jest hrází novou.

Mám-li k Tobě s přízní státi,Chci se marnotratnou zváti;Ač to vada, ctná jest přec,Neboť lásky jest to věc,Mnohem víc než štědře dáti.