Díl druhý — Kapitola osmnáctá

Sladké předměty, jichž na neštěstí spatřuji,Nechť se zlíbí Bohu, ať se s vámi raduji!

Kdyby vrátil se mi dávný čas,Byl bych touhy beznadějné prost;Kéž by opět přišla minulost! —Kdo však ví, jak jednou bude zas?

Jako posléz všecko hyne,Tak i blaho mé se zmařilo,Jímž mě štěstí druhdy dařilo;Teď se ke mně nepřivineAni skoupě, ani spoře.Učiň mě, o Štěstí, blaženým,Viz, jak klesám k nohoum TvýmMnohé se Ti věky koře;Bylbytě to žití mého kvas,Kdyby vrátil se mi dávný čas!

Jiných nechci zalíbení,Jiné zdoby, pocty, chlouby mít,Než jen opět spokojeně žítBeze všeho proslavení.Kdybys ke mně obrátilo,Kruté Štěstí, nově kroků svých,Žárem by se citů mýchSrdce Tvoje obměkčilo,Tak že vítaje hned blaženostByl bych touhy beznadějné prost.

Žádám, co jest nemožného:Času nelze zas se navrátit,Co už bylo, nemůž opět být;Neníť nic tak mohútného,Co by k tomu mělo síly.Kvapíť čas a lehce utíká,Letem bez návratu uniká:Kdo jej zpět chce, ten se mýlí,Prosebně byť volal dost a dost:Kéžby opět přišla minulost!

Než nejistý život žítiMezi strachem a zas nadějí,Aj, tu zhynout volím raději,A tím v hrobě bolů zbýti.Tak i já jsem touhu cítilSmrtí útrapám všem ujíti;Teď mě ale nemá šáliti,Lepší um když ve mně vznítilZ života plynoucí zas:Kdo však ví, jak jednou bude zas?

Sličnost děvy boří zeď, a bránuTvoří do Pyrama prsou statečných.Lel se z Cypru hne na křídlech svýchZřít tu těsnou a čarovnou ránu.

Šepce tam, neb v těsně hruď proklánaNahlas Lelek vniknout nedoufá,Do srdce však, to si zatroufá,Maje moc, nemožno zmožnit, dánu.

Z rány v děvě tužby prociťují,Ona nemoudře se hříčkou svouSama vraždí. Divy se tu snují!

Hle, vspol oba stejnou zachvátkouPadnou, kryti jsou a obživujíTouže zbraní, hrobkou, památkou!