Díl druhý — Kapitola třicátá pátá

Já jsem Merlin, o němž vypravujeHistorie, že jej ďábel zplodil; —Lež ta délkou času pravdou jmína —Magie jsem knížetem a vládcem,Vědy Zoroastra schránkou, sokemStoletí a věkův, jež se snažíZatemniti proslavené činyDobrodružných rytířů a hrdin,K nimžto vezdy velkou lásku chovám.

Ač jest mysl čarodějův, magůvČili kouzedlníkův napořádeKrutá, drzká: přec je moje měkká,Útulná i laskavá a sklonnáDobrodincem býti všeho lidstva.Právě když jsem v temném pekla lůněDuchem zabrán byl do vytvářeníJistých rysův, obrazů a kruhu:Bolný hlas mne nejslíčnější krásky,Dulcinee del Toboso, došel.

Věda o nešťastném okouzlení,O proměně její z dámy vnadnéV hrubou vesničanku, lítost měl jsem.Tudíž zahalil jsem ducha svéhoV tuto divokou a hrůznou tvářnost,Načež probrav statisíce spisůvĎábelské a příšerné své vědy,Lék Ti dát přicházím, jenž se hodíNa týž bol a neštěstí tak velké.

O Ty chloubo, pýcho všechněch, jižtoV ocel šatí se a diamanty,Majáku a světlo severnice,Kompase a strážce všech, kdo mrzkýOpouštějí sen a líné lůžko,Výkonům se trudným věnujíceKrví zbrocené a těžké zbraně!Tobě pravím, hrdino jak dlužnoNikdy nezapomenutý, Tobě,Statečný a spolu uhlazenýDon Quijote, skvoste de la Mancha,Hvězdo Španěl, Tobě dím, že má-liV prvý stav být uvedenaTvoje Dulcinea del Toboso,Ona Nevyrovnaná: jest třeba,By tvůj zbrojnoš Sancho tři tisíceA pak tři sta šlehů dostal na dvéMocných zadních tváří odhalených,A to v způsob ten, by štípaly ho,Pálily a hnětly. Tím se dajíObměkčiti, kdo jsou původcovéNeštěstí jejího. Z té pohnutkyStal se příchod můj, velmožné panstvo!