Díl první — Kapitola dvacátá sedmá

Co mne krutě stíhalo vždy posud?Osud.Co mé srdce tak bolestně svírá?Nevíra.Co zkouší tak mou trpělivost?Vzdálenost.A tak trápení mé, mou žalostŽádný lék již více nevyhojí,Nebo jejich příčina to trojí:Osud, nevíra a vzdálenost.

Kdo jest mého bolu příčina?Láska má.Kdo je původ vešké mé bolesti?Neštěstí.A kdo, srdce, tak opustil tebe?Nebe.A tak budu muset sebeNa smrt až bolestí umořiti,Nebo nedají mi blaze žitiLáska, neštěstí a nebe.

Jaký konec těch mých strastných dob?Hrob.A co kalí lásky blaženost?Nevěrnost.Co necítí žádných více bolesti?Šílenství.A tak jedině můj osud zlý,Bídně tady strastí zahynouti;Nebo konec té mé bídné poutiHrob, nevěrnost, šílenství.

Svaté přátelství, jež letem svět si opustiloA lidskému pokolení s bohem dalo,Bys tam k blaženým se duším odebralo,A v nebeských jasných síních s nimi žilo;

Na tvém místě teď se klamství usadiloA tvé roucho svaté drze na se vzalo:Nevinná by srdce snadněj oklamalo,Cnosti oděvem se lestně přistrojilo.

Sestup, přátelství, zas na svět dolů s nebeA lichotě, klamu s tváře roušku strhni,Kterou teď se zrádně nestydatě chlubí.

Nenech vládnouti je dále místo sebeA svět v bídu a svár strašný neuvrhni,Které jistě celý jej i lidstvo zhubí.