Díl první — Kapitola třicátá čtvrtá

Za nočního ticha, když vše odpočíváLidské stvoření a dřímotou se kojí,Bol můj hluboký se v hlasný nářek strojí,Který k nebesům a Chloridě zaznívá.

A když ráno časně jitro se zardíváA východu v růžných branách slunce stojí,Stále ještě vzdechy mé se s nářkem pojí,Aniž hojných slzí mých v očích ubývá.

A když slunce z hvězdnatého stanu svéhoKolmo paprsky své na zem tuto hází,Rostou vzdechy mé a nářek můj se zmáhá.

Přijde opět noc a já od pláče svéhoNeustávám, ačže slechu nedocházíAni nebes, ani tvého, ukrutnice drahá.

Vím, že umru; nechceš-li mi víry dáti,Tím jistější smrt má, jako nebohéhoŽe mne u svých nohou spatříš umrléhoSpíš, než k tobě lásky své kdy litovati.

Ano kdyby mělo jednou se i státi,Já byl zbaven žití, slávy, štěstí všeho:I po smrti ještě na dně srdce méhoBude vyryt obraz tvůj se nalézati.

Tu památku svatou z něho nevyhladíAni času zhouba, ni můj osud krutý,Jehož ty jsi, krásná ukrutnice, původ.

Špatně věru smělý plavec si poradíDav se s lodí na oceán nedotknutý,Schází-li mu jistý do přístavu průvod.