Díl první — Kapitola třicátá třetí

A když jitro počalo se ukazovat,Tím víc Petra jímá bol a stud polívá;Třeba hleděl zrakům lidským se uschovat,Sám před sebou nad hříchem se uzardívá;Duši šlechetné se nelze uvarovatStudu nad hříchem, ač nikdo se nedívá;Třeba jenom obloha a zem ji vidíOna přece břichu pyká a se stydí!

Žena, ta jest jako sklo;Zkoušeti neradno je,Zdali praskne, nebo ne:Můž se státi to, neb to.

Spíše však se rozstřepí.Bláznem tedy toho zváti,Kdo chce v nebezpečí dáti,Co již nikdy neslepí.

A též vůbec má se za to,I zkušenci netají:Je-li v světě Danají,Může také pršet zlato.

Já ve smrti život hledám,Nemoc má mi dáti zdravíA svobodu žalář tmavý,K hradbám strmým oči zvedám,Přítelem mi zrádce lhavý.

A proto můj osud zlýStále mi se protivíA i nebe snad to žádá,že i možného postrádá,Po nemožném kdo baží.