Slovinsku

Po tobě dlouho, čarovábný kraji,jsem v dáli toužil rozteskněn,tvůj obraz lepý v luzných zjevů tajina víčka klad mně mihotavý sen;při každém kroku, v každém oka kmitumně plápolala v blankytavém svitutvé něhy švarná vidina:ji obrážela v tisícerém třpytuzvlněná duše hladinaa dumy sladké kouzla čaromocimně tíhly z nitra zátiší,jak skřítků roje v pohádkové nocizakletých zámků ze skrýší.

Na bludnou pouť jsem vyšel osamělý,neznámý básník severu —slovinské vlasti náhle rozestřelypřede mnou bájnou nádheru;když pobrati mou půdu rty mé spráhlélíbaly v žhavém rozchvění,tu v bouřných prsou pocítil jsem náhlenejsladších písní vlnění.Styrii smavou proletl jsem v chvatu,tu švarnou zemi zelenou,již Dráva v slunném, smaragdovém šatuprobíhá vlnou šílenou,kde révy kadeř všude rozplítají,kde každou skálu rozvaliny vroubía v každé sluji, v každém stinném doubítisíce víl se zlatovlasých tají,jež sirén hlasem sladce zvoupoutníka v hebkou náruč svou.

Pak ve Gorenska zasmušilé stráněse krok můj šinul nesměle,kde divá Sáva s Karavanek stráněse řítí v rokle setmělé;kde ze Triglavu do údolí hřmějínebeských varhan píšťalya Bledské pleso v modrých vlnek rejise vrývá šedé do skály,hýčkajíc v klíně robě roztomilé,ostrůvek tichý, v jehož vížce bílé»zvonečku přání« čarozpěvdme snivou touhou srdce děv.

Dál »rájem kraňským« ode chýže k chýžiku žírné spěl jsem rovině,kde Aemona se starodávná shlížív Ljubljany lesklé hladině.A na Notransku bílé Krasu skálybludnému chodci tvrdé lůžko stlalypod clonou orlích perutí;předobrá víla tajemné té zemějen různým prstem pokynula jemněa v jednom oka mihnutíse nitro skály čarným stalo hradems hostinných síní nekonečným řadem.

U konce pouť má — ještě plné něhyAdrie modré zahledl jsem břehyjak tažné ptáče v přeletu:tak svůdnou byla čarovná ta tůněve sterých barev rozkvětu,tak plna zpěvu, šveholu a vůně,že navždy rád bych v kyprém jejím lůněbyl složil hlavu zemdlenou.Addio!« navždy pěvci s Bohem dalyDuina rumy, bělošedé skálynad moře plání zelenou.

- - -

Kam zmizely mi čarovné ty zjevy?Proč moře šumy, jezer ztichly zpěvy?Kde reje švarných Slovinek,jichž zraky takou něhu v duši vanou,že jako hvězdy dosud vstříc mi planoumlhavou clonou vzpomínek…?Kde lid ten bodrý, který v pláči, vzlykuty kraje plné velebyaž dosud skrápí slzou nevolníku? —ten lid, jejž v dáli k zoufalému bojisám silní v lásky nekonečném zdroji,ty mocný Bože na nebí!

— — — — — — — — — — —

Zmizelo vše mi v upomínek šeru;neznámý v dáli básník od severuo ruku vzpírám hlavu zadumanou,a v duši mojí sladcí snové tanou.