K jezeru

Bez paprsků byla cesta,dlouhým lesem cesta šerá,stíny s nebe, stíny s korun,smutno bylo u jezera.

Došla jsem až k němu samav přehlubokém lesním tichu,sotva které křídlo šustlood kalicha ke kalichu.

Stokrát tmavší, než-li jindy,byla jeho duše lesklá;i v mé duši šeřilo se,proč bych si mu nezasteskla?

Jak se někdy rozžalostním,jak již někdy smutna bývám,zdálo se mi, že víc nikdyv oči se ti nezadívám.

Bylo smutno u jezeraduše jeho — bez útěchy,slyšela jsem na pobřežíjenom vzdechy, tiché vzdechy.

Šla jsem zpátky lesem, stínem,křídlo mé mne opustilo,zvolna jsem šla podle srázu, — —nevíš, jak mi smutno bylo!