Tam vysoko

Tam vysoko, že nebes klenutími blíž se zdálo, než-li země kruh,pták byla jsem, jenž drobnou perutív klid zaletěl, kde mizí světa ruch;tam vysoko jsem vzpomínala na těvíc, než-li srdce umí vzpomínat, — — —a slunce zapadalo v bledém zlatě.

Mha průsvitná přes štíhlých vrchů ladse nesla tichým, čarokrásným snem,v dál zasvítila padnouc na západ,jenž oslnivým záře topasemhor zlatil temena, pás lesů šerých;byl klidný večer, nepohnul se list,stín mizel v žluti jisker tisícerých.

A celý východ — lesklý ametyst —se fialovou září luzně chvěl,tam toužila jsem s tebou, drahý, číst,co žalů máme shrnout s bledých čel!Hle! Nesmírno se vznáší nad hlavami,co potká světem nás, je rozmar chvil,jen láska naše — doputuje s námi.

Byť cesty jiné, stejný máme cíl,byť žalů pouta, štěstí známe blesk,já duši tvou, tys moji posvětil,a kdo můž’ za to, že je nebe lesktak mimo svět, v nějž láskou jen se hrouží! —Tam — nedolétnu drobnou perutí,tam — ani duše nikdy nedotouží!