Tvé

To všecko, co mi okřídluje duši,sny opájí a kropí písněmi,co pod hvězdami v toužení mne vzrušía k nebi vznášíc táhne ku zemi,to všecko, čím se srdce chvěje, buší,co zasypává cestu růžemi,je tvé.

Ty slzy, které měsíc jenom vídáa vlny vzdechů, prudké žaloby,ty vzkazy, jichž se hlava neuhlídá,ta světla, která čelo ozdobí,to štěstí, jež se v prsou s bolem střídáa kdyby mohlo — úsměv dalo by — —:je tvé.

Stín, který kmitne ve přeletumým okem, záblesk radosti a cit,jímž ani chvilku nenáležím světu,ten osud, který nechci opustit,byť slzou pálil ony růže v květu,mé srdce, dokud nepřestane bít, — —je tvé.

Má modlitba, jež v pozdní noci svítá,a vše, co letíc, stíhá křídlem svým,má vzpomínka, jež s modlitbou se splítá,když na hvězdnaté nebe pohlížím,to všecko, čím tě oko moje vítá,to všecko, čím tě oblažiti smím:je tvé. —