Z lesů

Jdu do lesů tě vyhledat,snad někde se mi zjevíš,bych mohla ti své písně dát,že bez tebe tu pod smrčíse smutně srdce odmlčí,což nevíš?

Jdu, bloudím. Lemem kapradíto stříbrohlasně zurčí,jdu, poslouchám, jak naladíles písně své, zda nejkrasší,jež z praménků mu vyraší,mi určí.

Ty nejkrasší! Tvůj sladce retv nich rozprávěti slyším,zde vykouzlím si nový svět;vím, že tě tady nenajdu,přec v duši své, ač sama jdu,se ztiším.

Hle, obtočený plavunízde balvan, k němu klesnu. —Mně štěstí v duši koruní:zřím tebe s zrakem hvězdnatýma do hloubky tvé duše zřím,zřím ve snu.

Les odpovídá, tiše lkák mé první tady písni,přec útěcha to nevelká,že nedohledný korun řadzpěv nenechaje umíratjej vysní!

Ty kdybys mohl vyslechnoutmých písní volné stopy,když lesem rojí se jich proud!Jen kapradí a rokytíje slzičkami zachytía skropí.

Jen pták je přijme do notya z celé duše zpívá;zpěv mile zní v klid samoty.Jak zaslechla bych srdce tvé.mé oko vroucně přes větvese dívá.

Pták umlkne a odletí.Jak peruť zašelestí,hned jiná tiše odvětí,a zmizí spolu lesa v dál;ach, komu z duše vyzpíval —své štěstí!

Je možno někde toužit víca tebe vzpomínati,než u jezera? Na tisícsnů házím jemu do klína,a všecky šerá hladinami vrátí.

Šum sladký táhne jehličíma srdcem zalahodí,vřes zadýchá, a sosny svýmmi učarují chvojím též,když k sobě vroucím: „miluješ,“mne vodí.

Třpyt zelenavý do tmavaa jisker milionysi na jezeře pohrává,jak čarokrasy na stráživ něm stěna svůdně obrážísvé sklony.

Chci s duchem tvojím býti tua býti celou tvojí,že sotva dychnu v úkrytu.Ta krása — smutně dojímá,s mou, jak když stejnou duši má,se pojí.

Zřím skrytou v lese pěšinu,jež měkce v mech se kloní,tak ztichounka, tak do stínu,tak vzhůru, jako do nebe,že myslíc — jenom na tebe —jdu po ní.

Je tkána vřesem růžovýma odýchána smrčím.Jsem samotna a skoro vím,že vzpomínáš mne v chvíli tu,když bloudím v lesa úkrytua mlčím.

Jen někdy hlesnu po ptáku,když v houští se mi zjeví,když otázku má ve zrakui ve zpěvu. Že vzpomínámjen k tobě při tom — nejinam, — —to neví.

A vzhůru z cesty vyběhnu,kde paprsky jsem zhlídla. —Les přede mnou. — Já toužně hnusvou duší k tobě. Po lesemne více noha nenese,mám křídla!

Tak v dálce od tebe tu žítjak přesmutno je, víš-li?Mám srdce steskem otužit,když hvězdy s lunou v nebes klín,jak mušky zlaté na muslínsi vyšly?

Když obláčky se zřasnatí,jak závoj průsvitavý,jen obtočí se v závratikol celé duše — letní sníh, —i kolem snů mých posledních, —kol hlavy?

Ty scházíš mi, bych s jásotemse k nebi zahleděla,bych těšila se životem,bych šťastna spěla v lesů chlad,kde s písněmi bych v písně dátse chtěla.

Mně bílý závoj touhy jenlesk nebe dolů hází,hvězd slzami je ovíjen,a stříbrem luny zulíbán,je průsvitný, že se všech stran —noc mrazí.

Jak tvoji ruku naposledjsem tiskla ke své skráni,jak beze slov se chvěl můj ret,a vlhly oči — vzpomínáš,když na hvězdách zrak utkví nášsi maní?

Vím, co jsi tehdá promluvil,vše zní mi v srdce tluku,co bylo vím, že duhu vildéšť s paprskem, a růží nachže dala jsem ti jako v snách —i ruku.

Klid lesní volá k duši mésen mnohé chvíle sladký,jak radosť, která — tušíme —zas navrátí se po časea přijde v sterém ohlasenám zpátky.

Klid lesní tká mi do dušesta obrazů, zda v klamu,zda v nekonečné předtuše,přec nad vše milých; vzletem svýmmá celá duše pod smrčímse vzdá mu.