Děcku pohrobkovi

Ty milé kvítko, lásky věno,tak vyprošené s vroucností,čí oko můž' být nezrosenotě vidouc ve tvé sličnosti!

Chlad listopadu vane drahýa v kolébku tvou nekrytou,a padl strom, ó žel, tak záhy,jenž měl ti býti záštitou.

Kéž On, jenž řídí déšť a mrakya vichr krotí rozkazem,tě ochraňuje před lijákya vánicí a před mrazem!

Kéž On, jenž k nuzným ruku sklánía žití muka ukojí,tvou mateřskou též haluz chránía krutou ránu zahojí!

Tak sličně kvetla přede chvílía letní rosou skropena,teď ve větru se slabá chýlí,a napolo je zlomena.

O ty jen zkvítej, drahý skvoste,kéž ruce zlé tě nenašly!a mnohý kmen ať z tebe vzroste,jenž otčinu nám okrášlí!