Jan Ječmínek

Tré králů bylo z východu,tré králů, každý rek,a přísahali slavný slib,že zemře Ječmínek.

I vzali pluh a nad hlavoumu naorali zem,a přísahali slavně zas,že konec s Ječmínkem.

Však mile přišlo jaro v kraja přišel déšť a jas;Jan Ječmínek se opět zved’všem na veliký žas.

I přišly parné letní dny,on tlousť a sílil dál,zbroj ostnatou měl na hlavě,by každý se ho bál.

Tu přišla jeseň lahodná,on blednul, Bůh ví čím,a shýbal kyčle, věšel skráň,ba šlo to s kopce s ním.

Pleť chorobnou měl víc a víca tváře samou vrášť;tu nepřátelé zvedli sea smrtelná jich zášť.

Zbraň dlouhou, ostrou vzali naňa pod kolena tli,pak svázali ho na fůru,jak byl by škůdník zlý.

S té svalili ho na zádaa tloukli doň, ó žel!a ten ho věšel na vítra jiný obracel.

Pak vody samý na pokrajve tmavý vlili důl,tam vrhli Jana Ječmínka,by plul, neb utonul.

Pak roztáhli ho na půdu,by vrchol byl všech běd,a vidouce, že ještě živ,jej převraceli hned.

Pak morek z kostí nad ohnimu smahli znov a znov,leč nejhůř mlynář dělal s nímjej hodiv pod žernov.

Ba krev ze srdce vytáhlia pili do kola,a čím víc pil, tím veselejto v každém plápolá.

Jan Ječmínek byl smělý reka rytířskou znal ctnost,jen srknete-li jeho krev,hned budí rekovnost.

Hned v muži uspí trampotya živ-li rád, je radš',a srdce vdovy rozzpívá.byť v očích měla pláč.

Tož zdráv nám buď Jan Ječmínek,teď pohár každý sem!ať na věky zná jeho rodta stará Škotská zem!