Smrt a doktor Hornbook

Jsou mnohé knihy samá lež,lží nepsaných se také střež,ba v horlivosti kněží téžsi pravdu shýbli,ač velká byla jako věž,a lhali z biblí.

Však to, co teď zde povídám,se jistě stalo, pravím vám,jak že je v pekle ďábel sám,neb v Irské zemi;že kdy tak blízko přijde k nám,říct líto je mi.

Já zadíval se do sklenice,sic neměl dost, však nemoh' více,já vrávoral, však se silnicejsem neplet' nohya kupky neměl za diblice,kře za mátohy.

Nad Cumnockem jak z žluté síryvyvstával měsíc v obzor širý,já divil se, jak tmavé dírymá jeho líc;však zda měl rohy tři neb čtyry,já nemoh' říc'.

Kol vršku jsem se pozahnula scházel zvolna v mlýnský důlsvou pevně drže věrnou hůlna každém kroku,ač proti vůli v levo pluljsem ku potoku.

V tom u cesty se Něco zvidlo;mé nadšení mi trochu stydlo,když na rameni kosu zhlídlove svitu mdléma trojzub dlouhý jako bidlozas na druhém.

Sáh výšky má to nebo víca důlky místo zřítelnica tam, kde břicho bývá, nic,a pak ty údy!pár suchých, tenkých lískovica holých všudy.

Dím: Dobrý večer, kmotr seče,když jiný sotva brány vleče? —Teď stojí, — nohy jak dvě kleče,a mlčky též.A řku: Snad práce neuteče,pojď se mnou, chceš? —

»Jsem Smrt« v můj dutě zní to slech,»však neboj se.« — Dím: Snad můj dechsi přišla vzít, však neměj spěch,ty věcho zchudlá,já radím ti, teď toho nech,neb zde má kudla!

»Nech, brachu nech,« zní zas to dutě,dnes na tvou kudlu nemám chutě,leč, kdybych mluvit chtěla krutě,to věz mi jasně,že jako slinu odplivnu tězde od své dásně.«

Nu, nu, — dím já, — zle není snad;pojď, podej mi ten suchý hnáta sedni, mužem povídatsi chvilku nyní,neb u mnohých's teď stála vrata v mnohé síni.

»Ba dlouho, dlouho,« kývá leb,»už dusím dech a srdcí tepa házím y temný, vlhký skleptu kostí drť, —však lid se potí o svůj chléba tak i Smrť.

Šest tisíc už je tomu let,co za řemeslem křížím svět,a marně chtěla mnohá z vědmne chytnout v leči, —až Hornbook se v obchod vplet'a ten mne předčí.

Znáš Clachanského Hornbooka,ďas pro tabák mu dělá kluka,a v mastičkářských knihách šuká,že malá dítkase smějou mi a jejich rukami hladí lýtka.

Zde viz mou kosu a ten hrot,on v mnohé čacké srdce bod',však doktor léčí jako z nota ďas to suď, —mé nástroje už nejsou vhod,— to přejde chuť.

Tak včera, — nechci jíti dál, —můj trojzub statně zamával,sto jiných slabším rázem vzal,leč zde jen kostjak jehla trochu poškrábala na tom dost.

Svým uměním tu doktor bděla letkvařil a mastmi třel,že trojzub můj mi otupěljak podávky,ač jindy byl by v srdce vjeljak do hlávky.

Já napřáhla svou kosu rázem,div nepadla jsem sama na zem,však apatykář nehnul svazema zůstal stát;já s žulovým se mohla srázemspíš rvát a prát.

A pak ty pilky, nože, tvarytěch kelímků všech na letkvarya krabičky a jiné škváry,až zamrazí,a latinský ten jazyk starý, —to porazí!

Os sepiae a prášků, prachua Salmarinum dá ti, brachu,a Farinam i z bobů, hrachu,vše rád ti prodái Aquae purae celou splachu,to, věz, — je voda!«

Dím: Žel, když tak, jak mluvila jsi,John hrobník smutné spatří časy,neb jeho lán, kde sedmikrásytak rostou čistě,teď zaorají pluhem asi; —John zničen jistě.

Teď zachechtal se divý host:»Pluh nebeř sobě na starost,však hřbitov sám se zorá dostco nevidět;co rovů tam, kde trávník rošt,do dvou, tří let! —

Kde jednoho jsem vzala v spěchupro ztrátu krve, nebo dechu,dnes přísahám si pro útěchu,že doktor v hrobjich pod drnovou složil střechudvé aspoň kop.

Já počestného tkalce znala,ten ženu měl, jež zle ho prala;však za dvě grešle dávka malájí hlavu spraví;i ulehla, víc nepovstalaa klid má zdravý.

Též statkář, ještě bodrý pán,měl koliku, a syn měl plán,hned Hornbook byl obeslán,a příštím ránemzněl umíráček v luh i lána syn byl pánem.

Hezoučká dívka, znal's ji jménem,se rozloučila s matkou, věnem,a hanby svojí pod břemenemšla k doktorovi,on jí i hanbě pod zelenemdal domov nový.

Tak vede sobě doktor tenod roku k roku, den co deni otravuje, vraždí jen,jsa dobře placen,a Smrtonoš je o svůj plentak bídně zkrácen.

Však něco tobě řeknu dnes,jen dál to ještě neroznes,já mastičkáře chytnu kdesza cůpek přeci;až příště potkáme se, věz,že mám ho v kleci!«

Dál chtěla ještě mluvit, alev tom na věži, slyš, nenadálezní na dvanáctou zvonky maléco čtvrt a čtvrt; —já vstal a po svých šel jsem dále,a tak šla Smrt.