Byron

Sáh’ v harfu svou. S údivem naslouchalikol národové. Proud, jenž bez mezí,tak hřměla jeho divá, hlubá píseňsi v srdcích lidských zdroje hledajíc.Kde jiných obraznost již v letu zmdlela,tam jeho nesla se jak jitro svěžíku výším neschůdným, tam byla domakde andělů sbor plaše couval před ní.Též jiní velcí s hmotou vedou boj —on s hůry přišel, smělé myšlenkyon navrh vysoké — pak náhle ztich,jak hrdý byl by, spínati je v slova.A příroda ve majestátu svémsvůj ráda před ním odhrnula závoj.On v moře zasáh hřívu divokoua hrál si důvěrně se kšticí pěn,na Alpách stál, na Apenninu snila s hromem mluvil jako s druhem druh.On verše plet si z blesků perutía s křídly rudých blesků žertoval,jež jako bohů rozhněvaných krokyse zdály, v bouři když se mstitel zjeví,a opět s cvrčkem tiše hovořil,jenž v trávě cvrlikal mu pod nohou,a slunce, mésíc, hvězdy, bouř a mračnaa skály, hory, moře jako bratrymu byly, sotva jemu sourodnými.On všecky vášně lidské duše znal,ty žhavé, dravé, i ty sladké, něžné,jich smýšlení ať nízké, vznešené,vše počasy znal, věčnost znal i čas,ba vše co srdce doufá, čím se děsí,co nenávidí a co miluje.On ve vír hnal to jako listí v bouřia s úsměvem to hnití zanechal.Jak děsně námi zatřás jeho zpěv,jak srdce hned zas vzdouval k rozkoši!Však on — se nesmál, on se nechvěl s námi.Dál jeho duše zašla v samotua nezřel, co mu pod nohami vře,tak hrdý s vodstvem couvne oceanod lučin, které náhle zatopil,a v slávě moci svojí spočívajena zhoubu nepomýšlí, již sil kol.

Jak vlasatice krásy nádherné,před níž se bledé hvězdy uklánějí,on obrazností šleh a věděnímve smělém letu k vrchům nejvyšším,jež lidská sláva má, ne mdlý a v prachu,on nevznesl se země zrozenec,leč rajský pták, jenž na nebeských křídlechse slunných výšin přišel, tiše seda po kouli se světa rozhlížel,jež pod ním dole v hloubi hluboko.