Svatý Romuald

Kdys, nevím víc to nazpaměť,však víc to bude než sta let,na hospodu kýs Francouz zaklepal;jej krčmář vyšel uvítati,to, ono začal povídati,neb cizince již z dřívějších dob znal.

Tu ptal se cizinec:„Nu, řekněte mi přec,živ svatý Romuald v své chýši, či již zhas?“— „Ne, opustil on oveček svých davy,jej nezřel jsem víc, jak jsem křesťan pravý,“děl krčmář, host co zdiven hlavou třás.

„Ach, jak vynikal nade všemi!Tak svatých málo na šíré jest zemi!Dnů celých třicet nosil košiliv počasí každém, v noci, ve dne stále,prach s popelem, to pravím k jeho chvále,on věděl, sotva by ji zbílily,na déšť ji pověsil na krátký časa pak ji oblek zas.

V své lesní celi divě rvalse často s ďáblem, konal pravé divy.neb satan zrovna jako Turek divýdo něho pral,a boj ten stejnou mocíse táhl přes den, nocíaž často v jitra jas,on berlou pral jej s křížem, rohem ďas.

Tu oheň chrlil satan — samé vzteky —jak svatý Michal by to před ním stál,co světec stále slalv srsť jemu svaté vody celé řeky.Kam pohled v celi pad, byl kouř a dým.Tak denně šlo to, svatého až tvářna žluť a čerň zbarvila síry zářa smrděl při tom! — Jak? já pane, vím!

A jak své tělo usmrcovat znal!Když dával někdo kvas,on přišel sice v čas,zhled všecky lahůdky a potom prál:„Ó bříško, břicho!dnes chtělo bysi labužiti, vím,však nelze, já ti dím,jdi k chlebu, vodě hezky domů, ticho!““

Leč cizinec dí: „Jak se stalo jen,že opustil kraj, kde byl tolik ctěn?“— „Nu,“ pravil krčmář, „to vám povím rád.Zde vzali sobě lidé do hlavymu neobvyklou poctu prokázat,leč on, nepřítel každé oslavy,jak pochopíte, všecko snésti moh,jen to ne — a tak v noci kdys vzal roh.“

„A jaká pocta byla to?“ host ptá se.Od krčmáře hned dozvídá se:— „My myslili, že můž’ nám vale dátia v cizině že můžbýt pochován ten převýborný muž,tu, bychom si jej zajistili,my opatrně sobě usmyslili,ostatky jeho bysme mohli míti,jej přes noc jednou — zaškrtiti.“