Vítězství

Slyš! Zvonů kostelních jak hromný zvukse veselého ucha dotýká!Dnes přišly zprávy velmi radostné:Dvě statné lodě utkaly se v boji,to děsný boj! To útěk zoufalý!Však zprávy dobré jsou a radostné.Zas zvítězila stará Anglie!Den slávy nový moře vládcům vzplál!A ti, kdož padli, padli pro svou vlast,své chvály mají řádky prchavé,jsou zapomněni pak....

V těch slávy dnechpad’ také muž, o jehož temném jmenězvěst skvělá dějin žádná nehovoří.Mír této čácké duši! V seznamuvšech obětí čta jeho jmeno, Bohujsem děkoval, že neznámý byl mně.Však pozděj’ zvěděl jsem, že tento mužz těch byl, zákona které násilíod ženy, děcka, domu odtrhlo,jež prací živil svou. Však on byl mužryzího srdce, miloval svou choť,byl otec pečlivý, jenž z žoldu svéhosvé miláčky ve dálné vlasti živil,a v noci často hovoříval o nichna tiché palubě, s tím kamarádem,jejž míval rád. — O štěstí doma mluvil,i o setkání, Bože! hodině,až jeho srdce, mužné jeho srdce,jak srdce děcka celé překypělonejměkčí láskou! Budiž véčný mírté čacké, statné duši! Najednoua milostivě přišla kule smrti,neb přišla náhle drtíc, nenechalamu času k vzpomínce těch, jež měl rád.Teď v klidu odpočívá na dně moře.Jich těšitelem buď, jenž’s přítel vdov!Věř, nikdo neví, jaký chladný mrázjí všecku v srdci stavil krev, hnal zpět,když první o boji zvěst uslyšela;a nikdo neví, s děsnou nadějíjak slyšela číst jmena všech, kdo padli,a nikdo neví, a byť věděl, sotvadbát bude toho, s jakou láskou v dušia s jakou úzkostí na děti hledlai toho na obraz, jenž byl — dnes není.Ó Bože, ty, jenž vdov jsi přítelem,buď také těšitelem jejím, Pane!