Písně v bouři

Letí divá vichřice,letí po uvadlé pláni,rozezlelá vzteklicedéšť a mračna v jih pohání.

„Neplač chladné slzy svéna tu pláň již dosti chladnou;květy mrazem ovadlétvojí rosou neomladnou.

Nechřadne jen jedna pláň,bys jen pro ni slzet měla,v poušti tam oásu chraň —sic by parnem zchuravěla.

Je tu v světě bolů moc,je jich mnoho — k nesečtení,pro něž slabá léků moc —a pro mnohé žádných není.“

Letí divá vichřice,letí po uvadlé plánibouříc jako vzteklice, —A já slyším její lkání.

V pláči temný mrak se žene,na křídlech se vichrů nese,jako duše rozechvěnabolem vzduch a zem se třese.

Jako zlosti temné hlasytak zní vichrů žalování:kde máš, země, svoje ráje?každý květ tvůj v hrob se sklání! —

V hrob se všechno, všechno skloní,nic ti věčně nepokvete —i tvou lásku, bídné srdce,klam a bolesť rozehněte.

Nebe mluví hromů hlasem,z mraků hustý déšť se leje,a pod lipovými listychvějící se ptáče kreje.

Jak to divno na tom světě;ptáček na lístku má dosti —a to srdce lidské nemákde se skrýt před losů zlostí!

Šerá noc a truchlivá,chmůrná, jakby plakat chtěla,a vichřice bouřiváv jejím bolu oněměla.

Ticho — slyšet mračna jítnebem a myšlénky duší:přestaň srdce bouřně bít,tluk tvůj noční poklid ruší.

Přestaň pro své ráje lkát,přírodou bol větší vane;můžeš v hrobě klidně spát —její bol však nepřestane.

„Miluj!“ šeptá slza deštná,hrom však „nenáviděj!“ praví; —a to srdce, slabé srdce,obojího obraz pravý.

Mnoho, mnoho milovalo —jiné víc než samo sebe,nyní je to srdce mojejak to hřmící bleskné nebe.

A přec musím zaplakatinad tou brzkou jeho změnou;jest mi, jakbych milovat měl,až mne ve hrob chladný vklenou.

Nebe z hustých mračen déšť svůj leje,žhavé blesky mračny lítají,jakoby se v dešti zchladit chtěly,sem a tam se proudem mihají.

Vítr, vstav jak démon z pekla noci,letí mraků pláštěm zahalen,a burácí drtě vše a křičí,že byl o svůj poklid ošálen.

A mé srdce jeho slovům slouchá,slouchá dešti, bleskům hřmějícím —s tajnou bázní živlům přizvukuje,živlům, na svůj osud klejícím. —