Věčnost

Je divno venku, mrak tam na mraku,a vítr jak by střechu odnést chtěl;i posel boží jde už z oblaků —bud Pan Bůh milostiv, kam zaletěl!»Jdi dítě drahé, rozžži hromnici,my se tu modlit budem spolu;zde svíčku postav a poklekni k stolua zdvihni ručky k boží světici!«Tu dítě kleklo, žena přisedla,a obě hroužily se v modlení.

Tak bolně šeptá žena vybledlá,a dětský hlas — toť zvonků zaznění.Modlitba dětská v nebe nesená —jí, andělů jak zpěvům slouchat milo,však ženy slovo — jakby bolem nylo —a oko tužně k nebi plamená.Ten šepot divně v dětská slova zní,jak v radostně se písně mísí stesk —ba je to stesk, co její duší chví,stesk, jejž by nejlíp zhojil smrtný blesk.Ten blesk tak planě šlehá sem a tam,ach často stíhá, co by rádo žilo,a zas, co by už rádo v zemi hnilo,to zanechává bolů trudným tmám!

»Ta věčnost! Bože můj, dlouhý to čas,« —tak šeptá žena v divném blouznění —»v ní trpět — trpět dnes a zejtra zasa nikdy nedočkat se spasení. —Vždy bez oddechu trpět dýl a dýl,a bez oddechu štván být dál a dál,a vše to za tak málo hříšných chvil —to bys mu strašný trest, můj Bože, dal!«Umlkla — tváře rukou zastřela,a z očí se jí řinul slzí proud,i dětská modlitba teď dozněla,a ticho vše až na ten boží soud;ten venku častěj vždy a hřmotněj hřměl,a deštěm šlehal v okna male chýšea větrem bouřil, co snad snilo tiše,a bleskem naplnit vše bázní chtěl.

Však ženu nevzbudil — ta v myšlenekse moře hluboké tak shroužila,že neměla už mysli pro venek,ba že je živa, sotva cítila.»Mamičko, s modlitbou jsem hotova,co mám se, rcete, modlit ještě více?«A matce, jak by smrtí ztuhly líce,ta ústa zamkla tichost hrobová,jak by nad vlastním hříchem chtěla lkát.Zas byla vstala, smrtí zesnulá,a jenom z očí byl jí život znát,z nichž slza za slzou se řinula.A dítě zpíná po ní ručičky,ty ruce hladí chladné, ledovité,ty líce suší hořkou rosou spité —máť samo plné slzí očičky.

»Můj Bože, jak tam venku lítá blesk,a tatínek v té bouřce někde chodí! —Ó Bože, snad do něho neuhodí?kde asi je, mám o něj velký stesk.Mamičko, povězte mi, prosím vás,zda bych tatínka ještě uhlídala? —Snad zabloudil a nenajde už nás!« —»Ba zbloudil dítě mé — ba zabloudil,a nenajde k nám cesty víc,jen jeden okamžik ho odloudil,teď nám ho nepřivede žádný vstříc! —Ba kdybys celý život hledala,o nic mu nepřijdeš již nikdy blíže,i až tě tlačit bude země tíže,líp, od něho bys v dáli zůstala.«

»Kde je a proč by nesměl k nám,a proč bych nesměla být u něho?«

»Je mrtev — a že vzal si život sám,teď bol a muka stíhá věčně ho!?« —

»A je to dlouho, věčně mučen být?« —

Jak teď nebohé dítě spokojit? —Ten Bůh, ta všeho míra dobrota,by neměl míti pro něj slitování,ten Bůh, jenž k přírodě se v lásce sklání,by neslyšel, co dítě šepotá? —

A v chýši ticho málo rušené,jen z venku bouří hromu strašný třesk,a v šero po komůrce rozestřenéjak zoufalství myšlenka šlehá blesk.A na okénko buje dešťů proud,jak by to poutník o vpuštění žádal.ba je to poutník, já bych na smrt hádal -aj modli, modli se, nastává soud!Matka i dítě ruce sepjaly,a bouř burácí povždy strašněji,teď objaly se a teď zalkaly.»Slyšíš nás, Bože?« — aj a mocnějiteď vítr na předsíni zahučel,již dveřmi se vší silou se tam pere,vyvrátil je a za ním blesk se dere —»Slyším«, teď doznělo — a vítr dohučel.

A ticho zas - ukončen boží soud,dvou mrtvol klidné zbožné usmíváníjeví tam zjevné boží slitování,a věčné lásky věčně živý proud.